Tam na chladnym vozejku

Sám jsem si to vybral. Vozit mrtvoly v noci. Nemocniční bílá vrána. Zadrční telefon a hlas cekne : „ Exitus.“ a tak já jedu.

Připadal jsem si jako v první linii.

E.H. někde napsal, že každej spisovatel by měl mít tu Svou válku. Myslel jsem si, že vím, co tím myslel.

Pro mě to znamenalo bejt tady. Zvedat telefony, převážet zraněný a k smrti nemocný, běhat po sále, přenášet bezvládný těla z operačních stolů na rozhrkaný vozíky a vyvrhovat je na Jipkách, běžet v noci k sanitce, jejíž maják svolával všechny anděly. Noční můry, který se začnou slítat k lampě do tmy prudce chrlící světlo.

To jsme byli my. Týpci, co za pár tisíc měsíčně podpíraj celou zasranou nemocnici zevnitř. Vždyť kdo by jinak v noci odvážel mrtvoly, který tu zbyly pocuchaný po zásazích skalpelem, kdo by v noci běžel k sanitce když přivážela v nepravidelnejch intervalech chrčící trosky lidí vytažený z pokroucenejch plechů po havarkách.

Kdo jinej by v noci čekal, až rentgen nebo Cétéčko vyvrhne jasnej důkaz smrti a poveze všechny ty důkazní materiálu v hnědý obálce k doktorum, zatimco týpek bude šilhat, držet se za břicho a ptát se, CO TAM JE?

Neni tam nic.

Nejste tam vy. Nejsem tam já, neni tam zasranej pacient, žijící, trpící. Je tam diagnoza, něco napsanýho, popis jedný vrásky na skrčenym břichu života. Nic, co by rozvrátilo civilizace, ale když se bude týkat vás, tak konec. Konec civilizace. Konec blbnutí v televizních estrádách, konec blbnutí na magistrále, když kroutíš volantem a posloucháš Iggyho Popa nebo Ace of Base, to je jedno, může to bejt Mozart a je to jedno. Jsem MRTVEJ.

Chtěl jsem tam bejt každou noc. Úplně jste mohli cejtit, že je to vlastně živej organismus. Jedna budova vedle druhý, povídaly si spolu. A zatim lidi spali nebo prostě jenom mlčeli do noc, do ticha...chtěl jsem u toho bejt. 

Všichni čekáme na smrt, ale tady to bylo víc vidět, víc cejtit. Tady jsme mohli mít přiloženej prst na odkrytý tepně. A někdy to tepalo zatraceně šíleně a prudce. A nestíhali jste otvírat hubu do zvuku tý básně...

Nikdy nevíš

koho odvezeš schovanýho

pod prostěradlem

ale můžeš se kouknout

do jeho klidný tuhý tváře

natáhneš si rukavice

jak tenký šprcky

chytneš chlapa za ruku nohu

přetáhneš na druhej vozejk

a zajedeš s nim do lednice

je jich tam víc

takovejch

kterejm to skončilo

a ty pak vyjdeš ven

a drmolíš o štěstí

tam uvnitř to můžeš ucejtit

buď rád že seš

takhle jednoduchý to je

a ty to víš

takže pak posloucháš s pousmáním

ty věčný hádky

živejch o úplný hovno

jako kdyby nestačilo jenom klidně dýchat

a podávat druhejm ruce

ne těm chladnejm

těm ne

ještě ne

...