Nedělat zagorku

Bylo mi asi 19 a s jedním kamarádem sme se přesouvali nočním městem z jedný hospody do druhý. Cesta vedla kolem místní sokolovny, kde se obvykle odehrávaly místní diskotéky. Před vchodem postával hlouček cikánskejch fotříků v kvádrech, který jim moc nepadly. Kouřili a vášnivě se dohadovali o tom, že nepřišel někdo, kdo měl přijít.

Zastavili sme se u nich a ptali se, co je to za akci.

Nejdřív si nás nedůvěřivě prohlíželi, ale měli sme upřímný, mladý ksichty bez předsudků a tak nám prozradili, že jde o reprezentativní cigošskej ples a jestli chceme jít dovnitř, tak klidně můžem.

Ujal se nás takovej starší strejc. Řek, že se menuje Roman. Byl navlečenej v bílý košily napnutý přes naducaný panděro. Sako měl podélně rozepnutý a pod nohavicema mu tancovaly dvě černobílý polobotky.

Byl nabitej nějakou energií, která mu přes litry gelu nadpřirozeně zježovala vlasy a skoro sem viděl, jak mu snědou tváří prorážejí před několika hodinami oholený vousy.

Ved nás dovnitř.

U vstupu seděly za umakartovejma stolama čtyři mladý cikánky s načesanejma vlasama, který se leskly tužidlem.

Zuřivě žvejkaly a vypouštěly bubliny. Dvě z nich byly šíleně krásný, zbytek byl šíleně tlustej.

Jedna z nich řekla něco cikánsky tomu strýcovy, asi něco jako:

-Strejdo, co tady dělaj ty gádžové? To je mam jako pustit?

Roman jí ale stručně uzemnil a pak se obrátil k nám a říkal:

-Ta dylina tomu nerozumí. Vy nic platit nemusíte, ste hosti! První gádžové na naší zábavě! Zvali sme i starostu, vzkazoval, že prej možná přijde.

Zasmál sem se, že to politici vždycky říkaj, když určitě nikam nepřijdou.

On kontroval, že to cikáni říkaj taky.

Pak sme vpluli do sálu.

Podium bylo obsazený cikánskou kapelou, která řezala do akustickejch kytar jak o život. Bylo jich tam asi dvacet a předháněli se, kdo bude mít víc květovanou košili.

Parket byl obsazenej hrozny cikánskejch matron v barevnejch šatech, který se vlnily v bocích jako živý moře. Cikánská omladina neutrálně posedávala u stolů a popíjela pivo.

Okamžitě sme byli středem pozornosti všech.

Probodávaly nás ostrý pohledy romskejch kluků a o něco měkčí pohledy romskejch holek. Půl jich bylo šíleně krásnejch, půl šíleně tlustejch.

Roman nás vzal k okýnku, kde se nalejvaly panáky a čepovalo pivo.

-Co pijete kluci?

-Fernet nebo rum.

-To de na mě, pijte jak je libo.

Dali jsme si pivo a fernety.

Pak sme se bavili o diskriminaci.

Roman říkal, že má stavební firmu a zaměstnává SVÝ LIDI, JAKO ROMÁKY. Ale všechny zakázky od města dostane firma s bílejma. A to není spravedlivý, protože jeho ROMÁCI uměj makat. Jinak by je nezaměstnal.

Nevěděli sme, co na to říct.

Měli sme po škole a nepracovali sme, jenom sme se tak flákali a hulili a chlastali. Rozhodně žádný příklady bílý vůle po úspěchu.

Pak začal mluvit o tom, jestli se nám tady nějaká holka líbí, že to zařídí a můžeme s ní jít tancovat. Všechno bude v pohodě.

-Kluci bílý, vy ste první bílý, který tu máme!

Ale měl sem dost soudnosti, abych říkal jenom: My radši popijem a pokecáme s váma.

Muj kámoš už pak jenom seděl na židli a upíjel pivo, zatimco já s Romanem chlastal další panáky.

Pak ale za mnou přišla jedna krásná cikánka a říká:

-More, já s tebou chodila do třídy? Nepamatuješ? Já sem Anna!

-No joooooo! Jasně! Třetí A!

Mluvili sme o něčem a Roman odešel.

Ona se mnou mluvila a mluvila a najednou sem za ní viděl nějakýho romskýho kluka, kterej mě probodával pohledem.

Zeptal sem se Anny, co mu jako je?!

-Toho si nevšímej, on mě miluje! Poď si zatancovat!

Podíval sem se na toho kluka a bylo mi jasný, že to může dopadnout hodně blbě.

-Nedělej zagorku a poď.-Tahala mě za ruku Anna.

A tak sem šel a když sem šel kolem kluka, procedil na mě: Zabiju tě, jestli se jí dotkneš!

Anna mu řekla:

-Nebuď blbej, to je kamarád ze školy, ty vole!

Pak si vzpomínam, že sem se kroutil na parketu a rozhazoval ruce a Anna tleskala a kolem se utvořil kruh a pak tleskali všichni a někdo z kapely pak řek: Tak zahrajem nějakou bílou písničku. A zahráli Nonstop, od Michala Davida. To už sem skákal ke stropu a všichni se smáli.

Nakonec sem upad na zem a Anna mi pomohla vstát a odvedla mě zase k okýnku, kde čepovali pivo a panáky a byl tam muj kamarád a říkal: Ty vole, myslel sem, že dostaneš nabídku k sňatku.

Vedle něj seděl ten kluk, co mě předtim zabíjel pohledem a střídavě mu něco šeptal do ucha a pak se díval na Annu. Ta se zasmála a nechala nás tam.

Sednul sem si k nim a popíjel s nima pivo.

Kluk mi říkal, jak moc jí miluje a ptal se mě, co má dělat?

Řek sem mu, že nesmí vyšilovat. A že mi Anna řekla, že se jí taky líbí.

Opravdu mi to řekla. Společně s timhle:

-Když on je takovej pes! Chápeš?! Pořád tak blbě kouká. Jako nějakej pes.

-Nesmíš bejt pejsek more! Musíš bejt vlk!- A zavyl sem jak ten vlk, až se všichni ohlíželi.

Rozesmál se, vstal a došel koupit panáky.

Brzo sme se spolu objímali a pak šli zas tancovat a zase na panáky.

Ani nevim, jak sme se odtamtud dostali.

Ale za rok potom sem je oba potkal na náměstí. Měli před sebou kočárek. Bouřlivě mě zdravili a kluk mi podával ruku a ukazoval mi snědý dítě utopený v bílejch krajkách.

-Jmenuje se Roman. Chtěl sem ho pojmenovat po tobě, ale nevěděl sem, jak se menuješ more.- Řek mi.

Dali sme si nad kočárkem jedno cigáro a kolem jezdily bílý auta.

Nevim jaký z tohodle příběhu plyne ponaučení, možná takovýhle: Když táhnete nocí a někam vás pozvou, prostě vejděte dovnitř a nedělejte zagorku.

...