O řece a lidech

Když sme byli malí, chodili sme se koupat k řece. Koupaliště sou drahý a prolezlý nemocema, říkal otec. Já to znám, vy byste chtěli limonádu a pak zmrzlinu a párek v rohlíku a stovka je v prdeli ani nevim za co... zabalíme si chleba s máslem a vokurkou, tři jabka, do termosky čaj a dem k řece. U řeky je to stejně lepší, není tam hlava na hlavě a voda tam víc osvěží...

Děti zaplakaly, ale poněvadž dětství je jedno velký období nesvéprávnosti, nezbylo jim než to přijmout.

Z nějakýho důvodu řeka tekla kolem koupaliště ohrazeného vysokým plotem. Váleli jsme se na dece a koukali na děti štědřejších rodičů, jak jim za plotem po břiše teče vanilková zrmzlina.

Kolem nás byly rozesetý deky s podobně nešťastnými dětmi. Naši otcové se zatim po kolena ve vodě u břehu osmělovali a pak se s řevem vrhali do vln.

Po několika tempech se ozývali s nepřesvědčivě vábivými slovy:

-Poďte! Není to tak studený!

Pak se otec vrátil z řeky a smál se našemu křiku když se nad náma otřepal.

-Kdo chce v životě něco dokázat, musí se zocelit. Synu nebuď srab a di do vody. A ty dcero taky. Kdo z vás půjde dřív do vody, ten mi může namazat záda.

A ulehl spokojeně na deku.

Ohlédl sem se za svou sestrou, která už běžela k řece. U břehu se ovšem zarazila a ohlížela se po mě.

Vstal sem a šel pomalu k vodě.

Kolem projížděly lodě naložený vodáky a osádky na nás křičely AHOJ!

Sestra strčila do vody opatrně chodidlo a znovu se po mě ohlídla.

-Je to fakt studený.

-Jako dycky.- řek sem a po kluzkých kamenech se dopotácel k místu, kde mi byla voda po pás a řeka si mě sama strhla do proudu. Byla fakt studená.

Sestra stála u břehu a smutně na mě koukala.

-Poď. Neni to tak studený.- Napodobil sem otcův hlas.

Nedůvěřivě na mě koukala.

Vylez sem ven a řek otci, že sestra tam vlezla dřív.

Štastně na mě koukala a mazala tátovi záda.

Slunce opékalo lidské maso rozležené na dekách. Z koupaliště k nám doléhal řev dětí vezoucích se po tobogánu. Vůně párků v rohlíku. A kolem nás chodili důchodci venčící nervní jezevčíky.

...

Jez u kterýho sme lehávali byl nebezpečnej. Měli jsme zakázáný se k němu přibližovat. Otec říkal:

-Hlavně nechoďte k jezu. Už tam odsud vytáhli nejednu mrtvolu. Víte, jak vypadá takovej utopenec?

Těšili jsme se, že nám to podmanivě vylíčí.

-Pěkně nechutně.

Zklamání je přirozenou součástí dětství. Každý z nás, kdo někdy k ježíšku dostal pantofle místo lokomotivy o tom víme své. Chtít po rodičích, aby vyprávěli jako Balzac spadá do stejnýho soudku nemístných požadavků.

...

Jednou sme ale takhle zase leželi u řeky, když někdo začal volat o pomoc. Na jezu se převrhla kánoe s vodáky a nad zpěněnou hladinou se pravidelně vynořovaly dvě hlavy, aby se hned zas ponořily, jak je vodní válec tahal zpět pod hladinu.

U břehu postával hlouček lidí, ze zahřátých dek vstávaly postavy a připojovaly se k hloučkům na obou březích.

Zdálo se, že tím taky veškeré pokusy o záchranu skončí.

Dokud se tam nerozběhl můj otec, neodstrčil čumily a nevrhnul se do zpěněných vod.

Ani mě nenapadlo, že by se mohl taky utopit. Znáte to, je vám 10 a fotr je superman.

Pod jezem se mlela kánoe a tři hlavy a otec nějak dokázal ty tři hlavy dostat z dosahu vodního válce.

Lidi na obou březích tleskali a já zatoužil namazat fotrovi záda.

A on vylez na břeh a řek jenom:

-Sem unavenej, dem si lehnout na deku. Mamince nic neříkejte.

A přitom sem měl připravenej příběh, kterej jí řeknu.

Chtěl sem vyprávět o hrdinovi, kterej odčinil všechny nezakoupený zmrzliny. A o tom potlesku, kterej zněl z obou břehů jako kdyby to bylo Národní divadlo.

-Mamince neříkejte nic, měla by strach.- říkal, zatimco sme mu se setrou indulonou mazali záda.

A slunce peklo a voda byla tak akorát.

...