Úplně pošahaný scénář k pošahaný televizní pohádce

Princezna Líla leží na podlaze a škrábe se po těle. Král s královnou sedí na trůnu a škrábou se po těle. - Zkurvený komáři. - Řekne po chvíli král.

- Máš pravdu táto. Zkurvený komáři. Je jich prostě moc! - Souhlasí královna.

- Letos se přemnožili! Četla jsem to v Blesku! - přidá se princezna a najednou se posadí.

- Jenomže vůbec neříkali, co se s tim dá dělat!

Král vybuchne.

- A tak je to vždycky. Když člověk potřebuje radu, seriosní tisk mlčí. Jeden aby se na to vysral.

- Je to pakáž táto, máš pravdu, pravdu máš!

- Vždyť sem kurva král, tak musim mít pravdu, no ne?

- No to seš. A jakej.

- Ale když seš král fotr, tak bys jim mohl přikázat, aby ti poradili.

- Komu jako, ty náno?

- No jako těm z novin. Těm novinářum přece.

- A to bych sakra moh! To bych měl! To musím udělat! Nejsi tam pitomá.

Zvedne telefon.

- Dejte mi ty podělaný noviny! Jaký? Kurva co se tak blbě ptáš ty hovado, za co tě platim, prostě noviny! Máme jich tu tolik? Jsme snad nějaký podělaný impérium?

Pak chvíli mlčí a čeká a řekne směrem ke královně.

- Počkej mámo, já jim to vytmavim.

Pak zas řve do sluchátka. Chvíli poslouchá, zas řve.

Položí sluchátko.

- To jsou blbci.

- Copak táto?

- Řekli mi, že když jsme v pohádce, tak bych měl tu naši nánu někomu jako dát a ten někdo nám za to jako zase poradí, co s komárama. A když mu dáme půl království, tak nás jich dokonce zbaví.No jak říkam, pitomci.

- Cože! - křičí princezna?

- Jak dát? Jak to jako myslí? - Pak se Líla zamyslí, zaplácne jednoho komára, co jí přistál na nose a dodá.

- a je aspoň pěknej? No když bude pěknej a bude vypadat jako Beckham, tak bych do toho jako šla!

- Ale tebe klidně, když nás zbaví tý komáří havěti - odsekne královna matka. - Ale co to království?

- A to bych jako měla jít žebrat? Jste padlí na hlavu? Stejně sem vaše jediná dcera, tak mu musíte dát celý království.

- No jak, říkam, jsou to pitomci. - Uzavře to král.

Stmívačka. Další scéna.

Mezititulky. Nechali to vybubnovat po celém království a dali to do tisku, sešli se ženiši, sešly se nabídky.

Velký trůn s králem, menší po levici a pravici, jeden obsazený královnou a druhý princeznou.

Poslouchají nápady nápadníků a mlčky je hodnotí. Vrtí hlavou, vrtí se na trůnech. Nikdo se jim nelíbí. Jsou to všechno pěkný sráči.

- Já už toho mám dost, jsou to všechno pitomci. - vykřikne princezna a běží pryč.

- Je po mě, - řekne král s jakousi utajenou pýchou.

- Je po tobě, nána jedna. - řekne královna opatrně, jako by se bála, že se něco provalí.

Následují záběry princezny, jak utíká po louce, lesem, bažinami, prodírá se roštím, závoje se jí trhají o zavile otrněné křoví a jak Líla brečí a fňuká, až zedřena spadne do mechu a usne.

Je noc. Princezna leží v mechu. Hvězdná noc. Kolem princezny rostou magické houby. Kruh magických hub. Houby svítí.

Na scénu vchází krásný tulák Hugo. Dotýká se stromů. Proplouvá temnou nocí kolem jejich temných těl a sám pro sebe si říká.

- Všichni jsme živé bytosti. Všichni jsem duše jednoho těla.

Podívá se na měsíc.

- I ty bratře! I ty!

Pak do tůňky.

- I ty spanilý bratře, i ty!.

Pak uvidí spící princeznu. Když spí, je mnohem krásnější, než při vědomí. Jako by všechny ty naučený lži a masky spadly a zůstala jen krása, která je vždycky uvnitř. Uvnitř všech. A spanilý tulák Hugo tu krásu vidí.

Mladík pokleká k princezně. Neříká nic. Je ale okouzlen.

- Jaká krásná bytost! Musím tě zahřát.

Svléká si plášť a přikrývá jí.

Začne se třást zimou, ale sedá si k spící princezně a rozhodne se jí zazpívat písničku o splynutí všech duší.

Pak se ale princezna probouzí. Nad sebou vidí jinochovu tvář změkčenou měsícem a hlubokou nocí.

- Kdo jsi?- Je okouzlená.

- Jsem ....prostě asi jsem.

- Kdo?

- Jsem, co jsem, poutník asi, hledám pravdu a lásku. Putuju tam, kde je mě třeba.

- Jsi krásný.

- To ty jsi krásná. A všechno je krásné.

- Asi......Miluji tě!

- Asi....já tebe taky.

Dají si polibek a konec se odehrává za svitu měsíce.

Střih další scéna.

Mladík stojí před králem a strašně se diví.

- Půl království a princeznu? Ale jak mi chcete dát něco, co vám nepatří? Nic přece není našeho na tomto světě.

A proč vlastně a nač zabíjet maličké přátele komárky? Chtějí jen žít, jsou to součásti světa, jako my. Poskytněte jim maličko té stravy, mějte je rádi! Mějte všechny a všechno rádi!

Král se mračí, královna se směje, neví, co si mají myslet o tom mládenci, kterýho si přiveda jejich potrhlá princezna Líla.

A ta zatím visí pohledem na tajemnym mladíkovi a nic jí nezajímá, že její rodiče nesouhlasí, že jsou proti. Díky magickýmu úplňku a tajemnýmu střetnutí se jí otevřely nový obzory a tohle všechno říká ten její pohled. Jak jenom mohla být taková, jaká byla? Tak omezená? Láska ji otevřela.

- Otče, matko... byla jsem jako vy, ale on... má pravdu! Půjdu s ním, ať uděláte, co uděláte! Pojď Hugo, půjdeme pryč....

A odvádí vzájemně jeden druhého dveřmi pryč.

- A žádný království vám nedám spratci! - křičí za nimi král, zatímco královna nechápavě sedí, vrtí hlavou, chvíli brečí, chvíli se směje.

- Hovnajs a nasrat!

Kamera odjíždí ke dveřím, za princeznou a poutníkem.

Pomalu se plní světlem. A králův křik utichá. Ztrácí se ve světle, až je všude jenom světlo.

Konec podivný pohádky o lásce a spáse.

Howgh.