Mrtvý mimina

Svou sestru jsem neviděl už dlouho. Myslím, že skoro úplně naposledy to bylo v nemocnici. Byla vytlačena z ordinace gynekologem, který se na mě ihned obrátil: Vy jste ten poručník?

Přikývl jsem.

Tvářil se hrozně vážně. Jako kdyby mi měl oznámit konec světa.

Vaše sestra je těhotná. Pojďte dál, promluvíme si o tom.

Zavřeli jsme se v ordinaci. Posadil mě plechovou sesli vedle koše naplněnýho zakrvácenou gázou a chvíli si mě přeměřoval.

Vypadal jsem asi dost rozpačitě, což bylo pochopitelný, vzhledem k tomu, že se moje sestra několik let potácela v temnotách a chvilky mezi zobáním antidepresiv si zpestřovala poleháváním před televizí, pitím krabicového vína a obsesivním kouřením cigaret. Několikaměsíční pobyty v léčebnách, během kterých se její tělo zbavilo dostatečnýho množství jedů, aby se po nich na krátký čas mohla projevovat zase jako člověk, to dělaly ještě pochopitelnější.

Rozpaky byly na místě. Ale rozpaky bylo vlastně hodně slabý slovo. Ve skutečnosti jsem zuřil.

Kurva, doprdele, ona si ve svý situaci dovolila otěhotnět!

Reakce na mystický zázrak zrození novýho života může vypadat i takhle. Když zvážíme všechny okolnosti, přestaneme se tak moc divit.

To dítě si spíchla během posledního pobytu v pakárně s chlápkem, kterýmu bylo asi padesát. Byl podsaditej a plešatej jako gangster z kovbojky. Pracoval jako stavební a lesní dělník a zrovna tak jednoduše se vyjadřoval. Jmenoval se Míra.

O čem si ti dva spolu povídali, ví bůh. Představoval jsem si to tak, že ona mu položila hlavu na chlupatý ramena narvaný v kostkovaný košili a nastartovala svý standardní:

Nikdo mi nerozumí, rodiče mě trápí a nejhorší je můj bratr, který mi dělá poručníka a neposílá mi dost peněz, abych měla na 3 krabičky denně.

Míra jí obejme a řekne:

Já ti rozumím, nikdo nám nerozumí, jenom my tady si dokážeme rozumět, ONI neví nic. Nikdy netrpěli jako my...

A tak, spojeni proti celému světu, který nevyvíjí dostatečnou energii k pochopení k jejich utrpení, sedí a vychutnávají si své neštěstí jako něco pateticky hrdinskýho.

Představuji si, jak sedí v blázinci na židličkách přiražených ke zdi, zády k oknu, ve kterém hořící západ slunce zapaluje větve dubů a olší, řídce roztroušených po areálu.

Kdyby to byla scéna z filmu, kamera by snímala jejich objímající se siluety ohozený zezadu světlem a pak by se zvolna vzdalovala dlouhou, pustou chodbou.

Hudební doprovod by obstarávala Bachova fuga E moll.

Scéna by skončila přepálením scény a pak zatmívačkou.

Někde v té tmě si představujte opatrný a tichý sex v komůrce pro úklid.

Takže jsem najednou seděl v týhle ordinaci a proti mně muž v bílym plášti.

Během několika vět jsme stihli škrtnout jeden rodící se život.

Věděl jsem, že si to ponesu v sobě po zbytek života, i když to budu odsouvat dozadu, pohřbím to tak hluboko, jak to jen půjde, odteď až do smrti mě bude pronásledovat věta:

Nevidím jiné řešení, než potrat.

Odteď až do konce uvidím tu doktorsky sebejistou tvář, jak přikývne a řekne:

To je rozumné.

Ta tvář je hladce oholená, vyžehlená kvalitním spánkem, štěstím pociťovaným z dětí a vnoučat, když se podívám na stůl, vidím masité prsty spokojeného muže, který si kdysi dávno správně zvolil vhodnou cestu.

TO JE ROZUMNÉ.

Celej život jsem nesnášel tyhle DOSPĚLÉ věty.

CHOVEJ SE ROZUMNĚ. BUĎ ROZUMNÝ.

Tušil jsem, že se do nich dá schovat i vražda a měl jsem pravdu.

Když jsem vyšel ven, předstíral jsem rozhodnost a neústupnost, což bylo snadný, pomáhala mi v tom zběsilá vlna vzteku, která se ve mně vztyčila pokaždý, když jsem zahlédnul sestřin odulý, netečný obličej pod těžkou dávnou antidepresiv a myšlenka na to, že jsem se právě rozhodl zavraždit nenarozený dítě.

Míra kolem mě poskakoval a chytal mě za rukáv, jestli si to nechci rozmyslet, že se o ně všechny postará.

Měl jsem chuť vzít židli a rozmáznout mu jí o neoholený obličej, ale jedna vražda za den byl limit, nad který jsem už nehodlal jít.

Vyšel jsem před nemocnici a nechal je samotný na chodbě.

Viděl jsem na ně přes prosklenou stěnu.

Sestra seděla ohnutá na židli s rukama v klíně a tupým výrazem v obličeji. Míra klečel na zemi před ní a něco jí šeptal. Snad, že mě přemluví, snad že zapálí nemocnici a utečou do hor, ale já věděl, že nic z toho se nestane. Až odjedu, půjdou si koupit krabicáky a cigára a budou dřepět před televizí a bojovat s něčím, co nemohou pochopit a co vyrůstá přímo z nich a co nemohou zvládnout a čemu říkají SVĚT a ONI a ZLEJ SVĚT a ZLÍ ONI a nikdo za nima nebude moct vlízt do těch plamenů, aby je zachránil, protože každýho do těch plamenů stáhnou a každej, kdo se do nich nechá vtáhnout, každej tam s nimi bude pomalu hořet v bolestech a zoufalství.

Kouřil jsem cigaretu, díval se na ně přes prosklenou stěnu přízemí a na můj vztek bezzubě dotíral soucit.

Dva lidi v plamenech, které sami živí.

Chcete snad do těch plamenů přitáhnout dalšího, kdo bude hořet s vámi?!

Musím tomu zabránit, protože je to rozumné.

Jakže to říkal ten doktor?

Existuje velmi, velmi vysoké riziko, že plod je poškozen. Dávky antidepresiv a alkoholu. Dávky stresu a depresí.

Je rozumné zvážit potrat.

Je rozumné zvážit sebevraždu sestro.

Je rozumné zvážit sterilizaci bratře.

Je rozumné vysrat se na tebe sestro.

Je rozumné vysrat se na celej svět bratře.

Je rozumné být rozumný sestro.

Jsem prezident Spojených Národů Duševního Zdraví sestro. Jsem modrá přilba, jsem mírová jednotka a moje tanky nemají munici, pásy mých tanků jenom rozjedou na prach lebky těch, kteří už jsou mrtví... ach...

Ruka se mi klepala, když jsem přikládal cigaretu k ústům.

Když jsem se k nim vrátil, řekl jsem, že to je naposledy, co spolu mluvíme, teď jdu na soud a požádám o zbavení poručnictví. Už nikdy je nechci vidět.

Jsem Pilát Pontský a myju si ruce.

Dejte mi tři tuny solvíny, deset tun mýdla, sedm let v Tibetu a snad... snad to jednoho dne přejde...

Rovnou z nemocnice jsem dokráčel na okresní soud a vyřídil všechny nutný věci. Zahrnovalo to vyplodit pár vět, který mě v očích společnosti měly ospravedlnit. Žiju v jinym městě, poručnictví na takovou vzdálenost je velmi složité, ne-li nemožné.

Cítím se vyčerpaný a citově příliš zainteresovaný. Požaduji přesun poručnických povinností do rukou státu.

Napsal jsem to roztřesenou rukou na kus A4, připojil podpis a číslo občanky a bylo v podstatě hotovo.

Do měsíce mám očekávat vyrozumění. Bude prý kladné. Napsal jsem to hezky a rozumně...

Pak jsem se rozloučil s matkou, která mi celou dobu sekundovala, jelikož v praxi se o sestru starala ona. Pokud nebyla sestra v blázinci, přebývala u ní. U ní páchala všechny scény, vzorově demonstrativní sebevraždy a podobný doprovodný záležitosti. Já po telefonu jen konzultoval a křičel na ně, jak mě serou, a plnil funkci převaděče invalidního důchodu na matčin účet.

Ona sama poručníkem být nemohla, protože podávala návrh na zproštění svéprávnosti. Právně to dávalo smysl, prakticky to nedávalo smysl žádný.

Nasedl jsem do auta a odjel 100 km pryč.

Celou cestu jsem se držel za břicho a bylo mi tak špatně, že jsem si na benzínce koupil plechovku Coca-Coly, což ocení jen ten, kdo zná mé antikorporátní postoje. Pomalu jsem z ní usrkával a nechal se předjíždět všemi, kdo tak marně pospíchají.

Vlastně to ale nebylo úplně naposledy. 14 dní nato měl proběhnout potrat. Jel jsem tam těch 100 kilometrů, aby mi před oči strčili nějaký papír, který vyžadoval můj podpis.

Pak jsem se šel podívat na sestru na kapačkách.

Bylo to už po zákroku.

Ležela tam v bílém povlečení v bílém nemocničním andělu.

Oči už měla vyschlý.

Rychle jsem vypadl.

Řekl jsem asi dvě věty. Nevím jaký. Ona taky něco řekla, nevím co. Sestry se na mě dívaly s pochopením, nevím proč.

Před porodnicí na mě čekal otec. Byl tam i Míra. Něco povídal, nevím co.

Otec také něco povídal, nevím už co.

Myslím, že leitmotivem konverzace bylo, že jsem se rozhodl správně.

Bůh ví, co by z toho bylo za zrůdu. Vůbec jsem si to nechtěl představovat. Naše představy jsou vždycky špatně a cokoli si o budoucnosti vysníme, stane se jinak. Tahle myšlenka tu ale nebyla kvůli mému utěšení. Tahle myšlenka tu byla kvůli mému svědomí.

Možná to mohlo být jinak.

V rodině už o tom nemluvíme. Sestra jede dál stejnou linkou vstříc zmaru.

Vzpomínám si jenom na ty sny, který mě pronásledovaly.

Mrtvý lidi ovládli svět.

Živí nemají šanci.

Jsem poslední a se mnou pár posledních v nějakém posledním útočišti v horách.

Nejhorší jsou ty mrtvý mimina.

Lezou vytrvale do úbočí, přes mechy a lišejníky, podlézají klečí.

Není úniku.

Již brzy budeme také mrtví.

Pokaždé, když jsem se vzbudil a zasvítily na mě střechy protějších domů, bál jsem se zvednout z postele a pohlédnout z okna ven.

Prázdný ulice, těch jsem se bál. Ale nebyly prázdný nikdy.

Prázdno se rozprostírá v člověku. Nikdy ne mimo něj. Mimo něj je všechno plný. Řvou tam ptáci a spěchá vítr, přes hřebeny se přelévá mlha. Padají vločky a každá s jinou strukturou.

Možná, ale jenom možná, kdybychom my lidé nebyli, byla by to struktura pokaždé stejná.

Ale spíš by bylo všechno jako předtím a vločky by tiše padaly na čenichy laní v lese.

Neexistuje žádný důkaz pro tvrzení, že by ty laně neocenily na čenichu pokaždé jinak strukturovanou sněhovou vločku.

Nesmíme si myslet o sobě nic moc zvláštního.

Nesmíme si myslet o sobě nic moc zvláštního.

Nesmíme si myslet o sobě nic moc zvláštního.

...