Knihy

Po fejsbuku se šíří taková onanistická výzva /co si budeme namlouvat, pořád se tam něco onanistickýho šíří/ k sepsání krátkýho seznamu deseti knih, který dotyčného nejvíc ovlivnily. Zdi zaplnily seznamy knih, který si lidi vzájemně lajkují a přivádějí se od extáze poznáním, že nejsou na světě sami, kdo četli Honzíkovo cestu. Byl jsem taky vyzván, abych se k té kolektivní exhibici připojil a nejdřív jsem to chtěl prostě ignorovat, ale nakonec jsem si řekl: proč ne. A půjdu dál, než ostatní, protože jsem extremista a taky proto, že ty nejzásadnější knihy si podle mě zaslouží víc, než jeden status a poněkud fádní formu jmenného seznamu s položkami pěkně seřazenými pod sebou jako na účtence ze sjůprmarketu. Resuscituju tedy kvůli tomu svůj poněkud zmrtvolnělý blog zde a vezmu to trochu obšírněji a s časovou posloupností.

První. První je první, to platí v lásce jako v literatuře. Když si odmyslím všechny ty leporela s kreslenýma tajtrlíkama, který mě přenesly ze světa obrazů do světa slov za přičinlivé pomoci rodičů, pak ta první skutečná kniha byl Robinson Crusoe. Byla to jakási odlehčená verze pro děti, ale přesto byla tak tlustá, že jsem měl co dělat, abych ji uzvedl v předškolních dětských tlapkách. Dlouhé hodiny jsem seděl na koberci a ulpíval na krásných barevných ilustracích a listoval od jedné k druhé, ale když jsem došel na konec, ucítil jsem nesmírnou touhu zjistit, co se vlastně odehrává mezi těmito obrázky. Prošel jsem již předškolní přípravou a uměl číst jednotlivá slova a věty, ale tohle bylo nové. Žádné MÁMA MELE MASO, ale OPRAVDOVEJ námořník, kterej ztroskotá /ještě jsem nevěděl, co to slov přesně znamená/ na moři /to jsem věděl, že je to velikej, obrovskej rybník/ a ocitne se na pustém ostrově. Sakra, to byla výzva!

A tak jsem prstem jel podél slov a slabikoval si a dával si dohromady větu a pak znovu, pokud jsem jí nerozuměl a pokud jsem jí ani poté nerozuměl, jel jsem tím prstíkem dál s krásnou nadějí, že v další větě tomu porozumím. Bylo to tak silný, že když mě rodiče vyzvali, abych si šel hrát ven s klukama na písek, vůbec jsem je neslyšel a když mnou zatřásli, tak jsem zavrtěl hlavou a zůstal sedět a když mě táhli za ruku pryč od toho dobrodružství popadnul mě hysterák a vynutil jsem si další hodinu s tou úžasnou knihu. Nakonec otec mávl rukou, ať mě máma nechá, že jsem u toho jako pěna a to je přece skvělý. Tak mi to aspoň potom vyprávěli. Já nevim, nepamatuju se, byl jsem malej kluk a byl jsem ztroskotanej na ostrově. Proč mi do toho lezou rodiče jsem nechápal.

S knihou jsem i spal a nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem jí přečetl. Jistě vím jen to, že mi rodiče nevěřili, když jsem zaklapnul knihu a přišel za nimi, že jsem to přečetl a dožadoval se další STEJNÝ knihy. STEJNÝ mělo znamenat asi stejně dobrý. Rodiče se smáli, že to není možný a dožadovali se přezkoušení. Neuměl jsem ještě pořádně předčítat nahlas, tak přezkoušení probíhalo tak, že jsem měl převyprávět obsah knihy, pak kapitoly, a tak nám synku řekni, co se děje na týhle stránce, počkej mámo ukaž, no jo, fakt to tam je, von to fakt přečet...

Od tý doby byli přesvědčený, že se jim narodilo geniální dítě. Toto jejich přesvědčení časem zviklal můj školní prospěch, ale prospěch nikdy nezviklal MÉ přesvědčení, že knihy jsou větší dobrodružství než jezdit s modelem traktoru po písku nebo hrát hrát fotbal s ostatními dětmi /který mi najednou připadaly nějak menší/.

Hned v první třídě jsem se přihlásil do čtenářského kroužku a objevil knihovnu.

V knihovně bylo tolik knih, že jsem se málem rozplakal, s krutým pocitem, že tohle přece nikdy nemohu přečíst. Ale to byl jen první dojem. Jakmile jsem dostal čtenářský průkaz a příležitost půjčit si domů, co jsem jen chtěl, začal jsem z té obludné hromady odkrajovat porce svou koženou školní aktovkou napěchovanou tak, že se pomalu nedala dopnout. Doma jsem je všechny vysypal na podlahu, srovnal si je a náhodně otvíral tak dlouho, dokud jsem se do jedné vážně nepustil. Bylo mi ale vždy líto těch, na které se momentálně nedostávalo a hladově jsem po nich šilhal a těšil je i sebe, že se na ně taky dostane.

Někdy v těchto prvopočátcích jsem si naprosto zamiloval ruské Byliny. Příběhy o ruských bohatýrech, jako byl Ilja Muromec, který levou rukou udělal v řadách Tatarů uličku a pravou potom celou ulici. Byl jsem tím tak posedlý, až mě knihovnice začaly podezírat, že jsem dítě nějakýho ruskýho plukovníka a zkoušely na mě hovořit rusky. Trochu je uklidnilo, že jsem tomu nerozuměl a taky to, že mě do knihovny nevozil gazík se šoférem v placatý čepici. Možná s tím mělo co do činění i moje příjmení, uznejte sami, kterej Rus by se jmenoval Němčík. S takovým příjmením bych v Moskvě nepřežil.

Takže do jmenného seznamu připíšeme Krásu nesmírnou, Kostěje nesmrtelnýho a Ilju Muromce.

Jestliže to v dnešní době působí trochu extravagantně, není to moje chyba. Chybu hledejte jinde, než v malém klukovi.

Rodiče byly asi trochu vyplašení z toho přívalu ruských knih a snažili se to vyvážit jedním germánem, kterej se jmenoval KAREL MAY. KAREL MAY. Jeho jméno nechť je zapsáno na nebesích zlatým švabachem, neboť byl, je a vždy bude největším náčelníkem všech dob a jeho hrdinové, které stvořil z prachu hvězd, za pomoci inkoustu a bezesných nocí v kriminále pro dlužníky, zůstanou v mém srdci až do naprostého konce. Díky jeho hrdinům jsem si uvědomil a doslova procítil a prodýchal to, že opravdovej chlap a zálesák a hrdina nikdy nenechá na holičkách slabší a bezbranné, i kdyby měl kvůli tomu podstoupit hrdinnou smrt u mučednického kůlu. Díky jeho hrdinům jsem v sobě na základní škole odvahu vzepřít se šikaně a ochránit slabšího spolužáka, protože když je s vámi Vinnetou, neexistuje dívat se jinam.

Takže do jmenného seznamu zapisuju zlatým švabachem toto jméno KAREL MAY a všechny knihy, které napsal. Všechny jsem je zhltal, většinou několikrát a dodnes je mám.

Pokračování příště a Vinnetou s vámi.