Falafel blues z taxíku

Vezl jsem dnes klienty do Černošic a když jsme projížděli Radotínem, vzpomněl jsem si na jednoho ožralýho, smutnýho chlapíka. Vracel se z kalby v Praze domů právě do Radotína.

Celou cestu si stěžoval na manželku, která si začala s šéfem, jeho šéfem. Byl z toho hrozně smutnej a říkal, že by mu nejraději nakopal prdel, ale že to místo je dobrý, má dobrý prachy a on je vlastně šéf v jádru dobrák, to je ty ženský jsou pěkný svině (jeho slova). A přitom jí nosil kytky, nezahejbal,do divadla ji občas vzal, protože věděl, že to má ráda, i když on tam usínal. Barák koupil, dětem byty, ale nějak jí přeskočilo, když děti odešly, koupil jí psa, ale nestačilo to. Našla si milence. Jeho šéfa. Furt tomu nemůže uvěřit. Šéfa! Jmenuje se Ivan, ten šéf, a má BMW SUV, velký bílý. Debil, čim větší debil, tím větší auto. Ale jinak je v pohodě Ivan, platí dobře, tykaj si už dlouho. Je to v prdeli.
Znáte to, takový to lehce nesouvislý blábolení, ze kterýho si namáhavě pletete celej obraz. Je nutný trochu si domyslet, trochu bejt skeptickej a trochu ubrat tam, kde přehání, ale nakonec mi vyšlo, že ji stejně má moc rád.
A bylo mi ho líto.
A byl podvečer, pomalu se stmívalo, když si vzpomněl, že má ještě hlad a nechce se mu domů.
Zastavili jsme u Radotínský kebabárny. A on na mě:
- Hele poď se mnou, něco ti koupim.
- Tak jo.
Řekl jsem a nechal si koupit falafel a on si koupil kebab.
Pak jsme to dlabali venku na ulici.
On se u toho trochu kymácel, jak byl nadranej.
Ale rozveselilo ho to.
Najednou vyprsk smíchy, do prostoru letěly kousky kebabu.
- Stejně je ten život občas fajn, ne?
- No jasně.
Dojedli jsme to, utřeli si papírovejma ubrouskama huby a ruce a nasedli zas do auta, když řekl.
- Hele, mně se ještě nechce domu, zavez mně tady kus do hospody. A vůbec, poď se mnou! Normálně tu zaparkuješ, vyspíš se, kamarád tu má penzion, ubytuje tě, hele zvu tě, fakt to myslim vážně! Dáme pivo, nějaký panáky a na všechno se vysereme.
Mohl jsem tehdy. Měl jsem ten den vyděláno, mohl jsem, ale nešel jsem. Bylo mi jasný, že to myslí upřímně a vlastně to mohla být bezvadná historka, mnohem bezvadnější než takhle, ale…
Takhle to někdy stačí. Takhle to má stačit. Takhle je to akorát.
Chtěl ode mě napsat telefonní číslo na účtenku z kebabárny.
Napsal jsem mu ho.
Nezavolal.
Když ty lidi vystřízliví, taky jim to dojde. Že takhle to stačí, takhle je to akorát.
Jmenoval se Luděk.
Po celodenní šichtě si otvírám doma lahev vína a připíjím na tebe Luďku.
Snad jsi to nějak dal. A díky za ten falafel...