Vaše vzpomínání je moc hezké, láskyplné. A ten závěr velmi pravdivý.

Díky za blog, a za ten závěr zvlášť.

Mám hrozně ráda tohle vzpomínání. Krása...děkuju moc. Krasné čtení:)

Nedokázala jsem být na dvorcích sídlišté šťastná. Na prolejzačkách se řešilo jen kdo s kým proti komu...venek. Ale nuda a divno u srdce pod pruhovaným triçkem. Zato mezi divokou jen kosou vzatou travou u babičky, kde mi byl každý strom bydlištěm, kde jsem vymýšlela krmítka a kde mi zajímala lopota brouků...tam cítím dětství. Lůžka pro poraněné čmeláky v krabičkách od zápalek vystlaných trávou a listy jitrocele. Obulená smrt králíků na talíři, když jsem o ně měla přece takovou péči.:)) miluju tyhle návraty, co bolí, ale jsou naší součástí. Píšete jako tady skoro nikdo

Nepotvrdím vaší zkušenost, vyrůstal jsem na Vinohradech a každý blog tam měl dvorek a svou partu dětí a bylo to fajn, hrál především fotbal.

Když jsem přijel poprvé jako 5*tiletý kluk s tátou na venkov k babičce,hned jsem dostal jako pražák nakládačku a od té doby jsem tam nechtěl jezdit.Později se to sice zlepšilo,ale naše dvorky byly lepší. Faktem je, že nyní žiji s pejsanem v lesích a je to nádhera.

Dnešní děti v oplocených hřištích, které jim vybudovali - vybetonovali - dospělí, to je prostě zhouba. Dítě se musí ponechat svojí fantazii. Když se dětem všechno naservíruje, nebudou tak chytří jako jsme teď my , kteří jsme vyrostli v "totalitě". Dala jsem totalitu do uvozovek, protože svobody lesů, vod a strání jsme si užili více než děti v současné "svobodné" době.

Není to jen o té totalitě a o vesnici. Bydlím v obci, která má cca 450 obyvatel a protože je vzdálena jen asi 4 km od jednoho menšího města (11 tisíc lidí), plní dnes už spíše funkci satelitního městečka. V ulicích mezi domy potkávám tak 4 děti, stále ty samé (ze dvou rodin) ty ostatní jsou zavřené doma, nebo vycházejí pouze na pozemek u domu. Takže je to vše o výchově rodičů a samozřejmě také virtuální svět (který dříve, kromě televize nebyl) je velké lákadlo.