Ferrari

Když jsem byl malej, všechno bylo jednoduchý. Přátelství na život a na smrt vznikaly během vteřin. Ta jednoduchost a přirozenost mě do smrti nepřestane fascinovat.

Bylo mi šest, kolena jsem měl zabořený v písku a hrál si s plastovym náklaďákem, když se za mnou ozvalo.

Taky sem měl takovou tatrovku.

Otočil jsem se.

Stál tam kluk v tričku s lokomotivou, blonďatou hřívou mu prosvítalo slunce.

Chceš si pučit mojí?

Tak jo! A já ti pučim tohodle angličáka! Přivez ho táta ze služební cesty, je to FERRARI!

Magický, červený auto, kterýmu kaslí prosvítaly paprsky slunce, když mi ukazoval jak se mu dveře vyklápějí vzhůru, směrem k nebi.

Auto jsem vzal do ruky a prohlížel si ho ze všech stran. Bylo perfektní. Znáte to, jste v tom věku, kdy stačí trochu se snažit a to auto nakyne do životní velikosti a můžete v něm odjet. Rovnou někam do dobrodružnýho světa plnýho spálenýho benzínu a cesty kolem zeměkoule. Když se to nepodaří, je to jenom proto, že jste si to málo přáli. Ale to nevadí, všechno se stejnou platností v jedný pikosekundě odehraje va vašich snech.

Modrovokej kluk se jmenoval Tomáš a říkal, že mi ukáže další angličáky a indiány a kovboje, co má doma srovnaný v poličkách podle hodností a důležitosti, a se kterejma si někdy hraje a jestli teda budu chtít, můžu si hrát s ním.

Tomáš nekecal, měl slušnou sbírku indiánů, která zabrala několik polic v jeho dětskym pokoji. A taky měl fotra, co napadal na jednu nohu, protože šel na vojnu a tam mu pod tou nohou vybouchla mina, co měla bejt slepá. Slepá mina je mina, co vybouchne jen tak a nikomu nic neudělá. Tak to říkal Tomáš. Tahle slepá nebyla.

Jindy zas říkal, že mu jí přejel nepřátelskej tank a málem mu jí museli uříznout, ale protože je otec tvrdej chlap, tak doktora chytil pod krkem a přikázal mu, ať tu nohu zachrání.

Od tý doby nohu má, ale má k ní ještě berli, se kterou může mlátit haranty, který se mu posmívají, že je krypl.

Shodli jsme se na tom, že haranti, který se posmívaj chlapovi, kterýmu přejel nohu tank si nic jinýho než nářez nezaslouží.

Taky jsme od tý doby pronásledovali společně kluky, který se jeho otci posmívali. Šlo nám to docela docela dobře, protože jsme byli docela silný. Oba naši otcové si potrpěli na kondici a nutili nás doma dělat kliky a dřepy. Nikdy jsme nesměli použít výtah. Výtah byl pro sralbotky. Pořádnej chlap prostě ty čtyři, pět poschodí vyběhne. Pak se opře o dveře výtahu a čeká na ty bábovky, který se musely svízt. Většinou ženský. Sestry a matky.

Pořádnej chlap může bejt i kluk, když se chová jako pořádnej chlap. Tak mi to říkal můj táta a Tomášovi jeho táta.

Bylo v tom něco tajemnýho, že naši otcové mluvili o stejnejch věcech a přitom se jenom zdvořile zdravili u schránek, když z nich lovili Rudý Právo.

Dělalo to z nás ještě větší kamarády.

Někdy jsme leželi v trávě a přemejšleli, jaký to je, bejt na vojně a řídit tank a někomu přejet nohu. Obvykle jsme se shodli na tom, že to musí bejt skvělý. Tanky jsou skvělý, děla jsou skvělý, křižníky jsou skvělý, ponorky jsou taky dobrý, ale tanky, ty jsou nejskvělejší. Tankový bitvy jsou úplně nejlepší ze všech bitev.

Kreslili jsme tanky. Někdy celý odpoledne jsme kreslily tanky na rozměrný čtvrtky, postavení, pozice tankových brigád a k tomu schovanej nácek s pancerfaustem v příkopu a baterie děl a postavení pěchoty a pak jsme přišli s příběhem a nad nákresem se rozkmitaly naše dětský ruce s fixama v rukách a přikreslovali jsme děje, co se právě dějou, tahle baterie zasáhla tenhle tank, protože tank se zastavil, aby zaměřil bunkr, ale to neměl dělat, protože to dostal ze tří děl a škrt, bylo po tanku, přikreslovali jsme plameny a výbuchy a postavy tankistů, který utíkaj do pole... jako kdybychom tvořili příběh, příběh plnej života a smrti.

Ostatně nebylo na tom nic zvláštního, každou chvíli dávali v televizi nějakej sovětskej válečnej film, takže inspirace byla po ruce. Všichni teda mluvili o míru, ale válka byla něco, co všechno a všechny prověřilo. Ve válce poznáš přítele. Což je samozřejmě lepší, než nepoznat nepřítele. Bumtarata do hlavy a je konec.

Tomášova matka byla štíhlá blondýna s obličejem olemovanym pěnou vlasů a doma chodila v sametovym županu, do pokojíčku nám nosila chleby s tvarohovou pomazánkou s jemně nakrájenou cibulí a sklenice mléka. A my jsme žrali ty chleby a hned jsme na ně zapomínali, protože situace na bojišti se stávala dramatickou.

Když sovětská strana začala prohrávat, zpoza okraje čtvrtky přijely posily vedený samotnym Stalinem a rozstřílely fašisty na hadry. Tygřím tankům se hlavně klaněly k zemi jako kdyby byly z másla a najely na pávničku.

Kamarádi, zocelený papírovou válkou, frontoví bojovníci, spojený fotrovskými kecy, televizí a obdivem k indiánský rase.

Jednou mě ale obvinil, že jsem mu ukrad indiána, že po naší poslední hře ho nemohl najít, že jsem ho musel vzít já a ať mu ho koukam navalit, jinak už k němu nebudu moct chodit a že si nemyslel, že jsem zloděj, že se mám stydět a už mě nikdy nenechá sáhnout na tátovo berli a jeho máma mu už nikdy nedá pusu a nepřinese chleba ani Fidorku.

Stál jsem mezi dveřma a zíral na něj a neměl o ničem ani ponětí.

Viděl jsem před sebou bílej obličej, kterej se pohyboval jako míč na vodě.

Zavřel za mnou dveře a za tejden se mi přišel omluvit, že mu prej máma prozradila, že toho indiána omylem vyssála vysavačem a našla ho až při vyklepávání obsahu do koše.

V ruce měl čtyři indiány menšího významu a podával mi je.

Já jsem měl v ruce kliku a dveře se zavíraj poměrně snadno.

Pak jsme se skoro nezdravili a chodili kolem sebe, jako kdybychom se neznali. Asi tak deset let, než jsem se odstěhoval a pak začal bydlet jinde.

Nevěděli jsme o sobě nic. Nebo jen málo. Já o něm, že je na gymnáziu v matematický třídě. On o mě, že jsem na průmce. Když jsme se potkali, dělali jsme, že se nevidíme.

Až jednou jsem se zrovna lokty opíral o barovej pult v „Rockáči“, mohlo bejt něco po půlnoci, rozhodně už dost hodin na to, abych chtěl objímat celej svět.

Zjevil se vedle mě a řekl mi.

Čau Jirko.

Civěl na mě, jako kdyby znova stál s těma indiánama před dveřmi, který jsem chvíli nato přibouch.

Jé, nazdar Tome, ty vole!

Dal jsem mu ruku na rameno, a co pořád jako dělá, jak se má, ale von sebou tak nějak cuknul, trochu jako hádek a ta ruka se mi po něm smekla.

Pak jsme se bavili. Tak různě.

Hele, toho indiána sem ti dávno odpustil.

Cože? Ty si to nepamatuješ, jak to bylo?

Samozřejmě, že pamatuju, ukrad si mi toho indiána a pak si zatloukal a taky ses smál mýmu fotrovi, že má berli.

Cože?

Představujte si tisíckrát COŽE?

Představujte si sveřepej výraz, kterej s odpuštěním nemá nic společnýho.

Představujte si dva kluky, který se snaží dospět tím, že si převypráví svou minulost v hlavě tak, aby odpovídala ideálu o sobě samém.

Noc nás překvapila v podivně zaklesnutém rozpoložení, kdy jsme jeden druhýmu zapichovali ukazováčky do prsou a vysvětlovali si svý náhledy na minulosti.

Hele vole Tome, já ti ho neukrad, tvoje matka ho vysála vysavačem a tys mi to přišel oznámit.

Ne vole, to bylo tak, že sem s tebou chtěl dát kamarádit a odpustit ti to. Dát ti příležitost! Tys ses mi na to ale vysral.

Nachomýtla se k tomu jedna moje kamarádka a ptala se rozjařeně, o čem se tu hádáme.

Vo indiánech!

Bylo nám dvacetjedna a hádali jsme se o figurku indiána. O celý dětsví jsme se hádali.

Nikdy, nikdy, nikdy bych se nikomu neposmíval, že chodí o berli, copak si to nepamatuješ? Rvali sme se společně kvůli tomu s jinejma klukama.

Kecáš, pamatuju si moc dobře, jak ses mu posmíval a že tvuj fotr je kulturista a zmlátil by mýho fotra levym bicepsem!

Tome! Tome! Poslouchej mě, to je píčovina! Přes to vlak nejede! Ty vole, já byl vždycky na straně slabších!

Jakejch slabších! Muj fotr je silnější, než ten tvuj, je silnější vnitřně, měl hnátu v prdeli a přece něco v životě dokázal.

No to je je jasný, ty vole Tome!

Nestrkej do mě!

Ty do mě nestrkej!

Najednou jsme leželi na zemi a drželi se v kravatě a nad námi postavy, který se opilecky chechtaly a vytleskávaly boj, boj, boj.

Najednou mi něco došlo a pustil jsem ho.

Seru na to, vyserme se to!

Ale on se do mě pustil s pěstmi a v těch pěstích byl vztek, kterym se prokousával dětstvím, když se sídlištní sígři jeho fotrovi posmívali do kriplů a on rudnul vzteky, protože nespravedlnost má v dětských duších podobu malého květu zla, který může růst donekonečna, růst společně s dítětem a nakonec se z ní stane zlost velká.

Dvě, tři, čtyři rány jsem schytal za všechny děti na světě, který se kdy posmívali pajdajícím fotrům, zrzkům, skrčkům, hrbáčům.

Na dvě, tři, čtyři rány jsem se rozhodl stát se Kristem.

A během pátý rány se to stalo.

Pěst mu zůstala viset ve vzduchu.

Překvapeně se na mě díval a já se na něj díval smutně.

Nechal jí ještě dopadnout. Padla někam vedle nosu.

Vstal, oprášil se a odešel někam do noci.

Kamarádka mi pomohla vstát a ptala se, proč jsem se přestal bránit.

Zamyslel jsem se, napil se piva a řekl jí po pravdě.

Kvůli sovětský ofensivě u Kurska…

Nerozuměla tomu.

Nevím, jestli tomu rozuměl Tomáš, ale mně docela stačilo, že jsem tomu rozuměl sám. Přál jsem si najít všechny figurky indiánů, co jich na světě je a přinést je Tomášovi zas do toho pokojíčku a vysypat mu je tam na hromadu.

Jenže bylo pozdě.

Utíral jsem si krev tekoucí z nosu a kolem sebe měl jiný kamarády.

Plácali mě po ramenou a říkali. To byl ale debil.

Jenže já už měl zase kolena otlačený od písku a díval se na Ferrari, kterýmu se dveře otvíraj nahoru, k nebi...