Nad střechama Paříže svítá

V noci jsem měl spoustu práce. Běhal jsem s krevníma testama z ARO na Hematologii. Někdo jim tam umíral. Z chirurgie po mě posílali jeden histologickej vzorek na patologii. Čerstvě vyříznuto. Na interně dva, tři rentgeny a z JIPky mě sháněli přes „pípák“. Potřebujou donýst plazmu.

Belmondo, co měl tu noc službu se mnou, ležel po třech rohypnolech a pěti desítkách na služebnim kavalci přikrytej kostkovanou dekou. Nehejbal se.

Nemoh jsem ho vzbudit, ale říkal jsem si, zvládnul jsem to už tolikrát, zvládnu to i teď.

Pak mě zavolali na chirurgii, protože prý jim přivezli jasnej slepák. Doktor pokejval hlavou, bude se operovat. Sestra volá na ARO, ať pošlou anesteziologa. Prej spí. No tak ho vzbuďte.

Musim s nima na sál. Někdo jim tam toho typa musí odvízt na kolečkovym křesle. Chudák je celej schoulenej. Koukám mu na ramena. Neříká nic, jen se drží za břicho.

Takže šup na sál, převlíknout se do zelenejch sálovejch hadrů. Chlápkovi pomůžu svlíknout se, přesunout se na vozík, přikrýt prostěradlem a vjedu s nim na sál. Spousta světla, jako vždycky.

Přesunu chlápka na stůl, vlastně se překulí úplně sám, jen odvezu vozejk, zkontroluju odsávačku, přistavim jí a už jenom čekáme se sestrama na doktory. Anesteziolog dorazí vzápětí. Na chirurgy musíme čekat trochu dýl. Museli vzbudit druhýho, ten spal. I na blbej slepák musí bejt dva, tak se aspoň vsází, za kolik minut to dneska udělaj. Pacient sice ještě nespí, ale ani nemukne. Za chvíli mu to bude jedno.

Když je po všem, vezu chlápka na pooperační. Mají tam několik lidí nad hrobem, přístroje pracují za ně. Obrazovky se nafukujou a na nich pulsujou všelijaký grafy. Sestra mi ukáže, kam s nim. Prohodíme pár slov o tom, jak jde služba. Jo a prej tě sháněli z porodnice mi pak řekne.

Shodim ze sebe sálový hadry, navlíknu zas bílý a upaluju směr porodnice. Je to poslední budova na kraji areálu. Taková zastrčená, ale nejmodernější. Zřízenci tam moc nechodí, maj tam vlastní a v noci si vystačí jen sestry a doktoři. Rodičky moc odporu nekladou, jenom fuňěj a hekaj, takže jsou rády, když se jim řekne sem a sem si stoupněte, tady si lehnete, tady odrodíte. NOW!

No jo, ale někdy z toho vypadne císařák. To je potom hned po pochopovi sháňka, protože sestry se jakživ nenaučí zapínat odsávačku. Přitom má jeden knoflík, kterej má dvě polohy. No a tak jsou schopný zavolat ve dvě v noci bílou vránu, aby jim otočila knoflíkem. No a kdyby se děcko narodilo mrtvý, cestou to může vzít přes patolku. Ani vozejk sebou brát nemusí, daj mu ho do igelitky. Možná se toho knoflíku štítěj, možná se štítěj tý igelitky...

Takže tam vlítnu. Prej je tady po mně sháňka?

No to je dost, že jste tady, kde jste byl? Sjede mě vysoká kostnatá sestra, chlupatý lýtka jí vylejzaj zpod sukně. Belmondo by po ní vrhnul zachmuřenej pohled a v duchu jí nasadil chvat.

Já jsem jenom řek, že na chirurgii. A předtím jsem vez exitus. Ještě předtím jsem běhal s histolkama. A ještě předtím jsem si říkal, že bych se na to vysral a nešel do práce, ale vůle sloužit lidstvu byla silnější.

Zkoprněle na mě koukala a nevěděla co říct. Vítězoslavně jsem si zavázal roušku, šel k odsávačce a zjistil, že už ji někdo zapnul. No sláva, tak se to konečně naučili.

Kostnatá čarodějnice prohodila - Budu si na vás stěžovat hlavní sestře.

Je mi to u prdele, ale stejně, Belmondo je debil. Jestli se mě zas ráno zeptá, tak co jaká byla služba a dodá pohoda, co mladej, tak mu konečně řeknu, ať jde do prdele, ať se vožírá a fetuje ve svým volnym čase. Kdo má tady v noci lítat jak hadr na holi a nechat se jebat od ženskejch v přechodu, kterym zdrhnul chlap i s klíčema od embéčka.

Když si pak dám venku cigáro, pípák je chvíli zticha, zavolám z interny na dispečink, všude je klid. Tři hodiny ráno. Do svítání ještě spousta času, jdu na služebnu, udělám si brutálně černý kafe a otevřu rozečtenýho Henryho Millera. No jo, zas má v tý bohémský Paříži třicátejch let problémy s Monou a impotencí.

V pět hodin ráno mě napadlo, že jestli jsou lidi ochotný číst tohle, třeba by si jednou chtěli přečíst o týhle noci zasunutý mezi ostatní. A že je jedno, kdyby ne, protože co se děje, se děje hlavně kvůli nám a co s tím uděláme my dál, je navíc. A na to padla poslední cigareta.

Nad střechami Paříže svítalo, kafe bylo studený, blednoucí záclony pomalu odhalovaly přicházející den. Všechny písmena byly dávno vysázený, zbývalo se se světem dohodnout.

...