Děti zaplakaly, ale poněvadž dětství je jedno velký období nesvéprávnosti, nezbylo jim než to přijmout.
Z nějakýho důvodu řeka tekla kolem koupaliště ohrazeného vysokým plotem. Váleli jsme se na dece a koukali na děti štědřejších rodičů, jak jim za plotem po břiše teče vanilková zrmzlina.
Kolem nás byly rozesetý deky s podobně nešťastnými dětmi. Naši otcové se zatim po kolena ve vodě u břehu osmělovali a pak se s řevem vrhali do vln.
Po několika tempech se ozývali s nepřesvědčivě vábivými slovy:
-Poďte! Není to tak studený!
Pak se otec vrátil z řeky a smál se našemu křiku když se nad náma otřepal.
-Kdo chce v životě něco dokázat, musí se zocelit. Synu nebuď srab a di do vody. A ty dcero taky. Kdo z vás půjde dřív do vody, ten mi může namazat záda.
A ulehl spokojeně na deku.
Ohlédl sem se za svou sestrou, která už běžela k řece. U břehu se ovšem zarazila a ohlížela se po mě.
Vstal sem a šel pomalu k vodě.
Kolem projížděly lodě naložený vodáky a osádky na nás křičely AHOJ!
Sestra strčila do vody opatrně chodidlo a znovu se po mě ohlídla.
-Je to fakt studený.
-Jako dycky.- řek sem a po kluzkých kamenech se dopotácel k místu, kde mi byla voda po pás a řeka si mě sama strhla do proudu. Byla fakt studená.
Sestra stála u břehu a smutně na mě koukala.
-Poď. Neni to tak studený.- Napodobil sem otcův hlas.
Nedůvěřivě na mě koukala.
Vylez sem ven a řek otci, že sestra tam vlezla dřív.
Štastně na mě koukala a mazala tátovi záda.
Slunce opékalo lidské maso rozležené na dekách. Z koupaliště k nám doléhal řev dětí vezoucích se po tobogánu. Vůně párků v rohlíku. A kolem nás chodili důchodci venčící nervní jezevčíky.
...
Jez u kterýho sme lehávali byl nebezpečnej. Měli jsme zakázáný se k němu přibližovat. Otec říkal:
-Hlavně nechoďte k jezu. Už tam odsud vytáhli nejednu mrtvolu. Víte, jak vypadá takovej utopenec?
Těšili jsme se, že nám to podmanivě vylíčí.
-Pěkně nechutně.
Zklamání je přirozenou součástí dětství. Každý z nás, kdo někdy k ježíšku dostal pantofle místo lokomotivy o tom víme své. Chtít po rodičích, aby vyprávěli jako Balzac spadá do stejnýho soudku nemístných požadavků.
...
Jednou sme ale takhle zase leželi u řeky, když někdo začal volat o pomoc. Na jezu se převrhla kánoe s vodáky a nad zpěněnou hladinou se pravidelně vynořovaly dvě hlavy, aby se hned zas ponořily, jak je vodní válec tahal zpět pod hladinu.
U břehu postával hlouček lidí, ze zahřátých dek vstávaly postavy a připojovaly se k hloučkům na obou březích.
Zdálo se, že tím taky veškeré pokusy o záchranu skončí.
Dokud se tam nerozběhl můj otec, neodstrčil čumily a nevrhnul se do zpěněných vod.
Ani mě nenapadlo, že by se mohl taky utopit. Znáte to, je vám 10 a fotr je superman.
Pod jezem se mlela kánoe a tři hlavy a otec nějak dokázal ty tři hlavy dostat z dosahu vodního válce.
Lidi na obou březích tleskali a já zatoužil namazat fotrovi záda.
A on vylez na břeh a řek jenom:
-Sem unavenej, dem si lehnout na deku. Mamince nic neříkejte.
A přitom sem měl připravenej příběh, kterej jí řeknu.
Chtěl sem vyprávět o hrdinovi, kterej odčinil všechny nezakoupený zmrzliny. A o tom potlesku, kterej zněl z obou břehů jako kdyby to bylo Národní divadlo.
-Mamince neříkejte nic, měla by strach.- říkal, zatimco sme mu se setrou indulonou mazali záda.
A slunce peklo a voda byla tak akorát.
...