Krátce o zdravém režimu v pákárně

Když jsem se dostal do blázince, představoval jsem si, že mě tam všichni nechaj na pokoji. Všechno sem chtěl pustit z hlavy, polehávat na posteli, převalovat se z boku na bok, číst knihy, na který jsem si dřív nenašel čas, dumat o kapkách deště posouvajících se po skle, o větru, kterej načesává koruny stromů tam venku, za mřížema. Leda velký hovno.

Nedají vám pokoj ani v pakárně. Mají připravenej program. Na všechno je vždycky a všude připravenej program. Přece nás nenechaj hnít v nějakejch neplodnejch melancholiích a neuspořádanejch myšlenkovejch procesech.

Prvotní je režim. To je vědecky dokázaný, že režim lidem pomáhá. Zvlášť těm, co maj s režimem venku problémy. Je třeba to nich dostat, tu pravidelnost, ty linie, ty osnovy. Třeba v KLDR o tom vědí svý. Stalin vo tom věděl svý. A tady ti doktoři, ty taky vědí svoje. Mají školy, přečtený knihy, tam se to píše. Režim bude. A basta.

Začínalo to budíčkem. Do pokojů vpluly matrónský postavy sester, který vypadaly tak zdravě, jako husy běžící ranní loukou a halekaly na nás:

-Vstáváme, vstáváme. Je krrrrásnýýýý rrránooo...

Bylo to skoro stejně příjemný jako bejt politej kýblem studený vody.

-A nožičkama mrskat! Pane inženýre, těšíte se na snídani?

Inža něco zahuhlal. Asi to mělo bejt: Stěží ji do sebe dostanu ty píčo, ale ven se dostalo jen: Jistě sestřičko.

-Ale tady pan Masař si myslí, že bude spát dál? Ale to by nešlo pane Masař, pojďte, ať už sme z postele venku. Sluníčko ČEKÁ!!!

Ptal sem se sám sebe, jestli existuje nějaký učebnice, kde všechny tyhle debilní hlášky berou a memorováním si je osvojujou. A jestli ne, někdo by ji měl napsat a pojmenovat: Učebnice bohorovných žvástů od A do ZET.

Takže sem se na posteli posadil, aby nedostal černej puntík, kterej znamenal problém na vizitě a možná zaraženou vycházku. Deku sem ale nechal ležet přes rozkrok, abych zamaskoval ranní erekci. Nešukal sem aspoň dva měsíce. A tady v blázinci bylo obtížný si ho v klidu vyhonit.

Sestry viděly že se zvolna sbíráme a hbitě se přesunuly do dalšího pokoje, odkud sme za chvíli uslyšeli:

-Ale pane Martínku, vy byste ještě spal a přitom už je takový krásno ráno, sluníčko svítí, podívejte se, rozhrneme záclony a pustíme se to sem natotata...

Kovové zařinčení záclonovejch jezdců v kolejničkách, tlumený výkřik pacienta Martínka, dlouholetýho alkoholika a dvojnásobnýho pokustóna o sebezabití.

-Au...moje oči...

Nikdo neunikne. Budete asimilováni.

Ale tohle kurva nebylo ještě nic. Čekala nás rozcvička se šílenou terapeutkou Janou. Hip hap hop přes kaluže... poskokem vpřed, hned...

Předtim ale ještě ustlat si postel, zalejt vysušený patro hořkou, studenou louhovinou (imitace čaje)z plastovýho hrnečku a pak šup, fetny, alkáči a sebevrazi honem na rozcvičku, do společenský místnosti vystlaný ošoupanejma parketama, vyzdobený kresbama pacientů, kam vybrali jenom ty nepozitivnější, ty s oběšencema a rakvema uložili do skříní, aby neburcovaly k odporu a pocitům zmaru.

Na zdi patří jenom kytičky a mandaly a sluníčka a modré nebe...

To je vědecky dokázaný časopisem v účebnicích, co byly napsaný dřív, než sme se všichni narodili, takže to musí bejt pravda.

Rozcvičku vedla věčně optimisticky naladěná terapeutka JANA ve fialovejch elasťákách, žlutym tričku a s červenejma potítkama na rukou.

Už tam na nás čekala nad svou cvičební karimatkou a protahovala si ruce, nohy, špeky...

No jo, byla trochu při těle a zpod všech těch těsnejch aerobikovejch věcí jí vylejzaly takový menší pneumatiky, úplně jako život sám, kterej si proráží cestu přes barikády. Kozy vtlačený do moc těsnejch košíků, řvaly na mě, chyť si mě, chyť si mě!

Ale Jana už začala:

-A rozpažíme! Upažíme! Nádech!

Do toho puštenej magič na umakartovym stole. ABBA, Michael Jackson, Beatles. Ty vole, umřel sem a sem v pekle. Do těhle zdí nikdy rocknroll neproniknul.

Poskakovali sme a připadal sem si zas jak na základní škole při nácviku spartakiády.

-A do sestavy dnes zařadíme jednu krásnou jógovou pozici, jemnuje se Vítání slunce, SLUNCE, vnímejte to slovo, jaká je to krása a síla v tom slově, prociťujeme paprsky nám vnikají až do hrudi a plní je radostí v očekávání dalšího krásného dne. Nádech, výdech, jak je krásné žít, musíte to prociťovat.

Musíte mít radost z toho JSEM!

A řekněte jeden druhému:

-Měj hezký den.

Pak jsme jeden po druhym vstali a kluci dělali kliky normální a holky holčičí s kolenama na parketách, který pod nima studeně vrzaly.

-Rozehřejem se! To chce pohyb, nic než pohyb, cítíte, jak svaly pookřívají a zaplavuje vás radost z pohybu, ze života!

A ještě pár dřepů a zatleskáme si, jak jsme dneska šikovní a všechno jsme zvládli, ale nejenom dneska, ale i zítra a tak už napořád. Hip hip hurá.

-Budeme mít krásný den, opakujte po mě. - Říká terapeutka a plná elánu a

radosti a smíchu stojí proti nám. Její špeky proti našim rachitickejm postavám. Přistih sem se při zdravý myšlence, kdo jí asi šuká. A jak se u toho ty špeky vlní. Určitě to musí bejt pěkně radostnej, živočišnej šuk. A na konci si přitáhne kolena k prsům a řekne:

-Tohle je dobrý na děti, tvoje spermie útočí na moje vajíčko a já jim to dovolim.

A radostná tvář přítele, kterej touží po dětech a hladí jí po břichu.

-Snažte se kamarádi, bojujte, žijte.

Ale to byly jen bleskový myšlenky. Bůhvíjak to je. Muj problém sou tyhle rychlý, bleskový představy. Exkurze do cizích životů, který mi vůbec nepomáhaj, protože se tomu směju. Nemam v sobě ten soucit, měl bych cejtit tu jeho ruku na jejím břichu a ten cit, kterej ta ruka vysílá. Pak bych třeba něčemu porozuměl a nemusel tu teď bejt.

Ale sem tu dobrovolně, sem tu dobrovolně, musel se si opakovat. Kdykoli můžu odejít a vrátit se do světa tam venku, kterej je ještě nemilosrdnější. O tom sem nepochyboval.

Ale teď sem byl dobrovolně tady. Mezi těma rachitickejma postavama ve volnejch teplácích a vytahanejch tričkách, který už prošly dvacítkou blázinců a pořád nebyl vidět konec tunelu, zato na tričkách se to už projevovalo a pomalu z nich vyprchávaly smrady všech tě feťáckejch děr a pustejch pokojíků s lahví vodky na stole, která čeká jen na vás.

-Budeme mít krásný den!-přesvědčivě se smála terapeutka Jana, až jí poskakovaly dolíčky ve tvářích.

Pak vypnula magič a mohli sme jít. Pomalu se dojít opláchnout na hajzl, umýt si ruce, obličej, bez zrcadel, ty tam pro naši bezpečnost nebyly. Když si člověk chtěl vymáčknout beďara, musel se dívat do cédéčka ve společenský místnosti.

Ranní desetimutovka zdravýho životního stylu, která nás měla rozpumpovat, na většinu účinkovala opačně. Postavy se doploužily pro svoje prázdný plastový hrnečky na pokojích a pomalu se zas shlukovaly před mřížema na chodbě, který vedly ke schodům a schody vedly do prvního patra do přízemí, kde na nás čekalo setkání s ještě většími blázny, co jim drobky padaj do klína, do huby, z huby, kolem huby, no nosu, do očí a všechno je jim jedno, ale žvejkaj a občas zamrkaj jako mrkací panny a vydají nějakej zvuk jako Eééé a Aách anebo Uchhh...pošetile se smějou a neví, proč sou tady. Na rozdíl od nás, co to víme moc dobře. My z druhýho patra to víme. Ve třetim patře bylo už jen podkroví a v něm už jen holubi a ty to věděli ze všech nejlíp.

Cesta z prvního patra do přízemí vedla přes dvoje zamčený prosklený dveře opatřený mřížema. Jedny s tlustejma mřížema a jedny s tenkejma. Čtyři zámky na dvoje dveře.

Velká, tlustá sestra, který sme říkali MACOCHA, se přivalila, zachrastila klíčema, nechala nás všechny projít a pak za náma znovu zachrastila a točila kovovejma klíčema na velkym drátěnym kruhu a my mezitim čekali na chodbě se svejma hrnečkama a ona zas prošla kolem nás a vůbec se na nás nedívala a dole zatím čekaly další dveře, který bylo třeba odemknout a za náma zas zamknout.

Nikdo nic neříkal, byl rád, že nemusí.

Co taky říkat, když se chrastí klíčema a otevíraj a zavíraj mříže. Obvykle je to dost silný samo o sobě, tak držíte hubu a přemejšlíte o tom, že byste se celkem rádi dali do latě a vypadli z blázince ven. Taková chvilková slabost. Ulítnout na svobodu. Jako ti holubi.

Ale copak je někde nějaká svoboda?-

Mozek vždycky vygeneruje takovou MOUDROST, když ucítí, že vás něco začíná osvicovat.

Byli jsme jen feťáci, blázni, alkáči a sebevrazi.

Pár feťáků tu bylo dobrovolně, zkuste si odvykat venku, to nejde, pár alkáčům taky došlo, že jejich životnost tam venku se rapidně zmenšuje a blázince měli za očistnou proceduru, kde se na pár týdnů vyčistí a pak budou vesele kráčet směrem k sebezničení.

Díval jsem se ně a oni se dívali na mě, ale ne moc dlouho. To je stejný jako venku, když jedete do práce zavřený v metru a snažíte se nedívat na ty druhý. Všichni se pořád všech bojí a jen občas se v očích probleskne něco jako když ryba vyskočí nad hladinu. Pak to pleskne a voda se zavře.

Na hladinu rybníka zas padne mlha a ticho a můžete pochodovat na tu snídani a klíče zachrastí a mříže se zavřou.

Do hrnku vám nalejou teplej čaj, co smrdí plesnivym hadrem, kterym to včera vymejvali a když máte to štěstí, dostanete plastovej nůž, kterym si rozetřete kostičku másla po okoralym chlebu. Když ne, můžete si to máslo leda rozpustit na hlavě.

Ale radši sem to nezkoušel, z toho koukalo jen první patro a pilule.

A to bylo ještě horší než svoboda tam venku.

...

P.S. pár dalších textů o pakárně bedlivější čtenáři najdou na jednom z mých blogů nebo si počkejte na román, který se bude jmenovat: Debil aneb cesta tam a zase zpátky...