Jak umíraj hobiti

Po civilce v domově důchodců jsem šel makat do nemocnice jako lapiduch. Připadalo mi, že se tam dozvim ještě trochu víc o životě a smrti. Musim si prohloubit vzdělání. Ještě jsem viděl málo mrtvol a málo utrpení. Ještě pořád si myslim, že život je sranda. Musim s tim něco udělat. Musim se vzdělat. Byl to cílevědomej čin.

Hlavní sestře jsem se líbil. Bylo jí padesát. Tlustý lejtka, oteklej ksicht, trochu asi pije. Kdo nepije. Za krkem se mi vyrosily dvě kocovinový kapičky potu.

-Jenom ty vlasy si budete muset dávat do culíku,řekla a provedla mě nemocnicí, ukázala internu, chirurgii, infekční oddělení.

Nemocnice byla rozsáhlej areál s budovama rozházenýma halabala, bez nějakýho plánu. Zvlášť interna, zvlášť chirurgie. Ta je nejnovější. Postavená v 70tých. Akce Zet. Omítka se drolila, ale ta se drolí všude. Hlavní je, že má MODERNÍ parametry.

Snažíme se, aby nový budovy měly moderní parametry. Aby naše životy měly moderní parametry.

Tady je hematologie. Nevypadá, ale uvnitř má moderní parametry.

-Jste si jistý, že to opravdu chcete dělat? Máte maturitu, můžete studovat vysokou školu. Nikdo z našich zřízenců nemá maturitu. Možná to nebude tak docela práce pro vás.-

Řekla, když jsme šli kolem patologie, kde se o plechový vrata opírala nějaká vlasatá mánička ve zřízeneckejch hadrech a vykuřovala startku bez filtru. Pokynul nám.

-Mě to zajímá. Vždycky jsem chtěl pracovat ve zdravotnictví, zachraňovat životy.-říkam přesvědčivě.

A pak o tom napsat knihu.

JAK JSEM ZACHRAŇOVAL ŽIVOTY.

Ale vod toho tu sanitáři nejsou, aby zachraňovali životy.

To sem ještě nevěděl.

Nevěděl jsem ještě spoustu věcí.

Nafasoval jsem s ní ještě hadry a pokyny, kam se dostavit druhej den v šest ráno.

Když vstanete v šest ráno a jdete do nový práce, nikdy nemůžete vědět, co vám život připraví. Kdo si myslí, že má šanci, když bude dodržovat jistý rituály a chodit celej život do jedný fachy, je DEBIL. Nikdy to nevíte. Co se stane vám může otevřít hubu tak, že už ji nebudete moct pořádně zavřít nikdy...

Našel jsem přízemní bungalovy vedle sekretariátu, první vchod, dveře s prokoplou výplní ve výši kolena, ze kterejch se sypaly kuličky polysterenu.

Za nima chodbička s jednou žárovkou a dveře po levici...za nima se míchaly hlasy lidí, cinkání kávovejch lžiček, hlas televizního vysílání DOBRÉ RÁNO republiko, budeme vám pouštět sračky a vy budete dělat, že vstáváte rádi a pracujete a vytváříte HDP a tak dál...předpověď počasí hlásí, že zima nastupuje, jak slíbila, mrazy, sněhy, temný večery osamělých srdcí, smutek.

KÁVU SI OSLAĎTE O TROCHU VÍC.

No dobře. Vzal jsem se kliku a otevřel budoucnost.

První co jsem udělal, když sem vešel dovnitř, že sem pozdravil. DOBRÝ DEN.

Hlavy se zvedly, oči mě sledovaly.

-Čau já jsem Jirka N.

-No a co, řekla jedna z těch hlav. Černej knírek, pichlavý oči, vepředu nakrátko, vzadu deku na ramena. Kouřil a civěl na mě. Pak natáh chlupatou ruku. Stisk spíš slabší. Dlaň teplá. Furt se na mě díval, SEDNI SI VOLE.

Sednul sem si na první křeslo, co sem viděl, hned u dveří.

-Čau já jsem Zdeněk. Ty si tu na civilce? Ne? Takže normálně makat? Kam deš, na chíru nebo na internu? Na internu. Hm, to budeš dělat se mnou. Jo a tady Drápek tě provede. Mávnul rukou k dalšímu knírkatýmu týpkovi, co seděl zády k oknu, ruku měl na stole, vykasanej rukáv. Na chlupatym předloktí vytetovaný srdce.

Pět chlapíků, všichni vypadali, jakoby je právě pustili z krimu za dobrý chování. Ty vole chtěl si syrovou realitu života, máš ji mít.

-Dáš si kafe? Jak si říkal, že se menuješ? Jirka? No dobře, budeme ti říkat JÍRO.-řek udělanej týpek s cigárem v hubě, kterej se u podlouhlýho pultu věnoval nabírání kafe ze stříbrnýho sáčku ZLATÝ STANDARD do hrnečku.

-Já kafe nepiju. Díky.

-Nepiješ kafe? Chacha.

-A piješ pivo?

-To jo.

-To je dobře. Víš jaký je zápisný?

-Zápisný?

-Bedna piva. Jedenáctka. Strakonická. Jo a já sem Pavel.

Všichni mi řekli postupně svoje jména. Pavel, Lubošalevšichnimiříkaj Drápek, Zdeněk, Petr a Belmondo, ten tu dneska není, asi zaspal, bere prášky na bolest a když do toho dá tři, čtyři piva, vždycky zaspí.

-Belmondo? Jako ten herec? Proč?

-Protože je to taky takovej krasavec vole.-Smích. Vole. Sranda.

-Támhle se převlíknu. Máš hadry? Boty?

A tak sem se převlíknul u dřevěný skříně v rohu, kam sem si dal civil do jedný vyprázděný police a bundu na prázdný ramínko, nazul sem nemocniční sandály, vyndal nervozně svoje startky a připojil se k pokuřujícím hlavám kolem stolu. Možná teď vypadam jako voni. Jako kdyby mě pustili z krimu za dobrý chování. Cítil sem jistý zadostiučení a nabídnul kolegum cigára.

Ještě musim doladit tu kotvu na předloktí. Kurva.

Pak zazvonil telefon.

-Zas někdo votravuje.

Zdeněk si ho přitáhnul blíž, ale nechal to zvonit, dvakrát potáhnul z cigára a když vypouštěl kouř, řek mi:

-Přece se z nich neposerem, ne?

Pak to zvednul

–Zřízenci.

Chvíli s někym mluvil, pak to položil a řek Drápkovi

–Vem to, exitus na děcáku, jo a vem sebou mladýho...

Tak dem. Zvednul se Drápek, chlápek s knírkem, jak podkova kolem pusy, a tetovanym srdcem na předloktí.

Hodili jsme na sebe bundy a vyběhli do mrazu. Museli jsme se parkem přemístit do jiný budovy. Byla ještě skoro noc. Půl sedmý ráno. Lampy nám přisvěcovaly cestu.

Připadalo mi, že to tam znam. Už jsem tam byl. To mně bylo tak pět. Nějakej záškrt nebo tak něco. Rozblemclej rohlík v bílym kafi, čaj ve kterym plavaly kusy citronu. Plastový hrnečky s puntíkama. Horečka. Z oken byly vidět jenom větve bez listí. Většinou se ani nehnuly. Modrobílý obrovský sestry s čepcama ve vlasech přinášely injekce. Strach, že tu budu muset zůstat.

Výtah, orezlý dveře, matný, žlutý světlo. Stojíme s Drápkem naproti sobě.

-Cože se tam vlastně stalo?

-Exitus. Ňáký malý dítě.

-Co s tim máme společnýho?

-Odvezem ho.

JIP oddělení. Pro děti. Vyběhla nějaká sestra.

-Tak kde TO máte? Ptá se jí Drápek.

-Támhle.

Byly tam prosklený dveře. Za sklem stíny. Tichej pláč. Podívali jsme se na sebe. Co teď?

Musíte dovnitř, vzít jim to dítě. Musí to pochopit. Je mrtvý.- Vysvětluje mi sestra. Je mladá, hezká.

-Zůstaň tady. Řekl Drápek a šel tam sám. Zaklepal na dveře. Otevřel je. Už byl tam. Sestra mi přivezla odněkud vozejk. Byl bíle povlečenej. Ona měla rozmazanej make-up.

Z pláče se stal řev. Dveře se rozrazily a vidim Drápka, jak nese nějaký tělíčko. Mrtvýho, tuhýho hobita. Ze dveří vyrazí nějaká ženská, nějakej chlap ji zadrží chvatem kolem ramen. Všichni řvou a brečí.

Dál je všechno rychlý. Musíme vypadnout. Připadam si jako zloděj těl. Že já sem ta smrtka, co odnesla toho malýho kluka. Rychle pryč. Přehodíme přes vozejk prostěradlo, sestra nám asistuje. Rodiče řvou ve dveřích. Volají jeho jméno. Michal, Honzík, Matěj, co já vim.

Hlavu si zchladim až venku. Jedeme s vozejkem po dlažbě. Vezeme kluka na patologii. Já tlačim. Drápek kouří. Tudy, tudy, jenom ukazuje.

-To bylo hustý...Říkam.

Drápek mlčí. Za čas poznam, že je to jeho oblíbená činnost. Tak zmlknu taky a tlačim ten vozejk s tim klukem tam, kde už na náš čeká máničkáč, kterýho sem viděl včera, rozrazí vrata a řekne:

-Tak ukažte, co to máte.

Pak uvidí toho kluka a pokejvá hlavou.

-No jo dítě. To je vždycky blbý.

Zpátky už jsem ten vozejk dotlačil sám. Nemocniční budovy se pomalu probouzely k životu. Další novej den.

Pro někoho ano, pro někoho ne.

Dal jsem si cigáro a tlačil vozejk jednou rukou. Konec.

…