Nemocniční blues pro zrzavou holku, kterou si zapamatuju navždy

Každý ráno jsme dostali instrukce, koho je třeba převízt kam, kterýho krypla odvízt na rentgen, kterýho na oční, kterýho na sono, kterýho do ledničky k věčnýmu odpočinku. A k vykuchání.

A mezitim přijížděly další sanity s případama.

Člověk to musel všechno zastat. Někdy bejt na dvou místech najednou.

Vezeš si tak babku na oční, když tě volá z příjmu houkačka SANITY. Asi bouračka, asi maso a krev ze slisovanejch plechů, asi zoufalý skřípění zubů na prahu smrti. Asi umřu, říkaj si, když leží na příjmu a kolem běhaj sestry s vyholenym knírem a lejou na ně desinfekci po litrech a doktoři sahaj rukama do ran, který pulsujou jako kvasary.

Ale jelikož je zrovna -20 stupnů Celsia a cesta na oční vede odkrytym prostorem parku, kde nahý větve stromů prosí zimu o slitování, musíš volit jak dál. Odvízt babku na oční a běžet na příjem a dostat vynadáno nebo nechat babku kde je, 10 minut vydrží na mrazu, zatimco smrt bude zvolna přicházet, běžet na příjem, odvízt hadráky na chíru sálovejm vránám a... pak se vrátit pro babku a zachránit ji ze spárů smrti?

Slyšim jak řvou sanitky a dívam se babce do bílýho rozcuchu, šediny uhlazený 80ti roky dřiny padaj za uši a za nima jsou stažený do drdolu. Malýho šedivýho drdolu, jako kopeček popelavý, sopečný zmrzliny. Některý lidi vypadaj jako bohové.

Přemejšlim....trochu přidam do kroku, na očním budu za 5 min. Nechám jí tam sestrám a poběžim zpátky. Nemůžu jí nechat tady.

Babka neříká ani slovo. Jen se jí tiše hejbou rty.

Modlí se.

Myslí si, že jedu moc rychle.

Možná se bojí smrti, a možná se bojí mě. Možná že reprezentuju smrt.

Mám bílý hadry a nemocniční sandály. Našlapuju tiše na krystalky ledu zakovaný do dlažby.

Smrt našlapuje tiše.

Vezu tě rychle vstříc smrti.

Sám jí jdu naproti.

Chtěl bych tě babi pohladit, jak je mi to líto. Ale za 50 let tudy někdo poveze mě a já z tvýho místa uvidim to, co teď vidíš ty.

Moje srdce je otevřený jak Grand Canyon. Musí bejt votevřený nebo by puklo samym žalem, kterej je do našich životů vloženej.

Vlítneme na oční. Na chodbě trs trpělivě čekajících pacošů. Zaparkuju babku u dveří, zády ke zdi, aby se mohla dívat na ostatní, ale ona se dívá dolů, na podlahu, na vzorky, který vůbec nejsou zajímavý, ale kdo ví, z těch mezer mezi vzorkama vyskakuje smrt. Smrt jsou trhliny v časoprostoru, kterýma se k tobě vztahujou ruce připravený stáhnout tě dolů. Ty vole Jirko... už to nehul.

Ani neklepam. Prostě vezmu za kliku. Je teplá. Moje ruce jsou vymrzlý z tlačení vozejku s kovovym madlem.

-Dobrý den. Mám tady paní Čumpelíkovou. Je hlášená. Musim běžet na příjem - havárka. Přijdu pro ní hned, jak to bude možný. Díky. Naschle....

Zabouchnu dveře a sklánim se k babce.

-Slyšíte mě?

Dívá se skrz mě.

Položim jí ruku na rameno.

Je schoulená v křesílku, ramena jí padaj dopředu, hlava dolů, jeden pramen vlasů se odpoutal od drdůlku a v tom nepatrnym průvanu, co tu je, lehoulince poletuje.

-Já se vrátím. Já se pro vás vrátím!

A běžim za zvukem sanitek, který už vypnuly majáky a jedou do přístavu, vytřít krví zalitou podlahu, vymést zvratky, polejt desinfekcí, aby se krev jedněch nemohla smísit s krví druhejch.

Je nutný oddělovat krev a duše a držet je oddělený.

Netolerovat žádný pokrevní svazky.

HYGIENA. HYGHYENA.

Běžim a zabodávám paty do krystalek ledu.

Mrazivej vzduch mě pálí do plic.

Žiju a bolí to. Tak nádherně bolí.

Až budu umírat, doufam, že to bude taky takhle nádherně bolet.

Nepochybně bude. Nepochybně bude. Už jsi to přece viděl. A ještě uvidíš.

Dnes v noci.

-Kde vězíte?- říká mi sestra?

-Musel jsem odvízt jednu babku.

-Tady máme naléhavější případy.

Vždycky je všechno naléhavý. A něco ještě naléhavější.

-Smrťák a dva na ARO.

-Tak to je v pohodě ne? Sanita je vozí rovnou na ARO a smrťák vyklopěj na patolce?

-To není všechno. Nám tady zůstala tahle holka.

Uprostřed ošetřovny je bílej stůl, kterej už není docela bílej, ale trochu rudej od krve a sedí na něm krásná zrzavá holka s bosejma nohama visícíma ke kachlíčkám na podlaze, k zemi, s hlavou svěšenou, dlouhý vlasy, na jednom místě slepený krví, v ohnivejch vlasech rudá krev, tomu nebude nikdo věřit, moje srdce je Grand Canyon, moje srdce je jedna velká jizva, kterou projíždí nůž. Holka už má na sobě jenom bílýho anděla a ruce, který jí visí kolem těla a padají za lýtkama směrem ke kachlíčkách v podlaze, ruce se jí chvějou, jako kdyby jí byla velká zima. Dlouhý štíhlý prsty jsou sevřený v pěst.

-Nechcete jí trochu přikrejt, říkam sestře, vypadá to, že jí je zima.

Podívá se na mě, jako kdybych ji chtěl vojet, jako kdybych je vobě chtěl vojet a pak dojde ke skříni, vytáhne nemocniční deku s výšivkou OUNZ a přehodí ji přes holku. Holka řekne – Děkuju.

Jizvou projede nůž.

Odvezu jí na rentgeny a neřeknu ani slovo. Čekám, než jí zrentgenujou ruce, nohy, hlavu. CT mozku. Je ok. Otřes a šijou hlavu.

Pomalu se vzpamatovává.

-Kde je Jindra?- Zeptá se mě v dlouhý chodbě, co vede z rentgenu na příjem a kde se po stěnách rozlejvá slabý světlo z praskajících zářivek, kterym dochází šťáva.

-Jindra je na ARU. Postaraj se vo něj. Sou tu dobrý doktoři.-Ale nevim, nevim, nevim jestli tvuj JINDRA není SMRŤÁK. Každopádně já ti to neřeknu, nechci bejt další nůž co projíždí jizvou.

-To je dobře.-hlesne si někam dopředu, zatímco jí tlačim před sebou a dívám se do jejích vlasů spojených krví a na její krk s mašlí od nemocničního anděla, na její vystupující obratle, páteř, jemný chloupky, na její mládí poničený nárazem plechů, vteřinou nepozornosti, zásahem všehomíra. Bůh foukne a prach se přesune na parapetu, v regálech.

Červenym tlačítkem přivolám výtah a přiblížím jí posteli na JIP.

Vysadim jí tam do připravený postele, kolem už se přibližujou stojany s transfůzema a plasmou a sestry s injekcema a nechávám ji tam jako poraněnou laň a vypadnu ven a s hlavou, která hoří zajedu zas do výtahu, vystoupim v přízemí na příjmu, vyjdu ven, sáhnu do kapsy a zapálim si startku bez filtru a zavřu oči....

...a vzpomenu si na bílej drdůlek.

A běžim, paty se mi zabodávaj do krystalek ledu na dlažebních kostkách, až to praská a křupe, ale nemocniční pantofle maj protiskluzovou úpravu, cigáro je mi líto vyhodit, tak ho kouřim v běhu a zas to tak krásně bolí do plic, protože je minus dvacet Celsia a žiju.

Vběhnu na oční odd.

Nikde nikdo.

V ordinaci už nikdo není.

Je pozdě.

Dvě hodiny po skončení ordinačních hodin.

Běžim na oddělení.

-Holky, kde je ta babka, co jsem dopoledne přivez?

-Jo tu odvez Belmondo. Stavil se tu, tak jsme mu ji vnutili.

Oddechnu si a jdu pomalu zpátky. Pouští se do mě mráz, holý větve dubů se na mě tiše dívajpřes kůži kůry. Rozsvítily se lampy kolem cest. Žlutý vokno ve zřízenecký kajutě svítí.

Vejdu dovnitř, vyvalí na se mě Vondráčková z televize, nějaká estráda s Gottem ještě a Belmondo sedí, pije kafe a říká.

-Mam u tebe pivo, odvez sem ti babku z očního.

-Hmmm.

Belmondo usrkne kafe, potáhne startku a řekne.

-Nech si pivo, dala mi pade babka.

Asi chtěla abys ji dovez zdravou.

-Co říkáš?

-Ale nic.

-Koupil jsem za to 4 piva. 2 už jsem vypil. Takže jedno je tvoje.

Matematika.

Poezie.

Próza.

Život a smrt.

Všechno tu je. Pořád.

Jak se jmenovala ta holka v bílym andělu s chloupkama na krčnim obratlu?

Jak se jmenovala ta babka s vlajícím pramenem vlasů?

Kdo si to má pamatovat. Všechny ty PŘÍPADY?

Kdo si to má pamatovat všechny ty nože v jizvě?

Já budu.

...