Bez filtru

Měli jsme tam na dvoulůžáku v důchoďáku jednoho chlápka, kterej nemluvil. Jenom se tak klátil po starobinci se svou dvoumetrovou postavou, ruce mu trčely z krátkejch rukávů hodně vobnošenýho saka se záplatama na loktech a když zrovna neměl v hubě zapálený cigáro, tak mu tam uprostřed zamračenýho ksichtu viselo jedno nezapálený. Bez filtru.

Pěsti měl pořád zaťatý, až se mu nehty zarejvaly do dlaní a vůbec celej jeho ksicht byl zaťatější, než pěst Majka Tajsna. Vlasy měl úplně bílý, rozcuchaný a většinou jak pochcanou slámu, strniště na jeho tváři bylo taky úplně bílý, jak voholenej trávník spálenej atomovym vejbuchem, zatímco jeho kůže byla celá jakoby rozžhavená do ruda, jakoby ta hlava seděla na kotli, kterej někdo pořádně rozpálil, na kotli, do kterýho se pořád přikládá a kterej brzo bouchne...

Ale cigáro, cigáro mu sloužilo ty vole jako záklopka, jako ventil, kterym se upustil.

A tak si to supěl to po vožloutlejch chodbách ze svýho pokoje na balkon, vykouřit cigáro a pak zas zpátky. Po lidech se nedíval, jen na tu plesnivou, okachlíčkovanou chodbu před sebou.

Tam a zpět, jako píst. Každej den. Třicetkrát. Padesátkrát. Od východu slunce do západu. Ve větru a dešti. V plískanici. Balkon měl malou stříšku a ráno naproti vycházelo slunce. Vyšvihlo se na kopec, kterýmu se říkalo Kuřidlo, protože to bejvala sopka a Votruba seděl naproti Kuřidlu a kouřil. Nevim, jestli to věděl, že to je sopka, ale vytrvale na ní čuměl. Takže to prostě časem musel pochopit, jestli teda jeho mozek nejel úplně jinou ligu. To nemoh nikdo vědět. Nemluvil. Prostě nemluvil. S nikym.

- Ještě ho nikdo neslyšel promluvit. Je to L E G E N D A! - Řek mi Vašek, co dělal ve starobinci přede mnou a věděl všechno, kdo s kym mrdá, kdo komu krade důchod, kdo komu cigára, pomeranče. To všechno bylo běžný. Jako to mrdání, krádeže a pomeranče. Ale o sexu a vraždách někdy jindy.

- To neřekne nikdy ani slovo? Proč?

- Prostě nemluví. Mlčí jak zařezanej. Jenom tak čumí a mlčí vole.

- Třeba mluví, když ho nikdo neslyší.

- Kdepak vole, prostě nemluví. To je jasný.

Vencovi bylo vždycky všechno jasný. Moh by z fleku dělat prezidenta. Pičus.

- Vypadá drsně. - řek sem uznale.

- Jo, je to drsňák, - schválil mi to Venca a krmil se tvarohem, co žral, aby mu rostly svaly - zamlada musel povalit náklaďák s cisternou jenom se na něj podíval. Teď už to neni, co to bejvalo, ale jednou se vzteknul, když si tu eště nebyl a měl sem kurva co dělat, abych ho udržel a to znám všechny možný chvaty, dyť víš, že sem chtěl jít k policii...

Taky chodil boxovat a měl ruce tak trochu jako Barbar vole Conan.

Představoval sem si, jak Vašek těma rukama s naběhlejma žílama drží seschlýho, ale hranatýho Votrubu a sestry na sebe pokřikujou, honem přineste injekci s blbákem...blbák, tak se říkalo koktejlu, co zaručeně uklidní i rozdováděnýho tunovýho bejka. A jak mu to tam pálej přes ty jeho vybledlý tesilky a Votruba měkde a tvarohovatí a pak je jak mimino, tohle sou prostě ty oblbováky...kdyby to lidi věděli, dávno sou všichni na fetu, naštěstí se to daří utajovat a hrozit, hlavně hrozit...

- Nechtěl bych ho teda držet pičo. - řek sem Vencovi, kterej si zrovna zálibně prohlížel svuj naběhlej bicák.

- No to bylo před rokem, zas vo něco zeslábnul, moc toho nesní a pořád jenom hulí na terase. Jde to s nim z kopce. - řek Vašek a šel nějaký babce ukrást pomeranč, aby byly vitamíny vole, je v tréninku.

Ale vraťme se k Votrubovi. Viditelně scházel. Chřadnul. Na balkon, na cigáro a a zpět, stavit se na sesterně pro cigára a stát tam tak dlouho, dokud mu je nedají, to všechno stálo hodně sil. Vobčas taky jídelnu, zacinkat lžící ve vodový polívce s mastnejma vokama od margarínu a masem krys, co nestihly utýct...

A vůbec.

Tady to šlo s každym z kopce. Byla tu na to ta správná atmosféra.

I mouchy padaly únavou, sotva vlítly omylem otevřenym oknem dovnitř.

Klidně spadly rovnou do hrnku s čajem, co se nachomejtnul poblíž.

Žbluňk. A bylo to.

Ale jednou sem takhle seděl na sesterně na stráži a čet nějakýho Londona nebo možná Orwella... vždycky tam musel někdo sedět a bejt na stráži, sledovat panel s bzučákama, co vedly na pokoje k lůžkům, zatimco sestry byly zašitý v kuřárně a popíjely kafe....zase sem zahlídnul Votrubu, jak pochoduje kolem s těma svejma zaťatejma pěstma...a tentokrát sem vstal a šel za nim.

Na stráž jsem se vysral a šel sem za nim.

A von šel na balkon, tam, co vždycky. Kecnul si tam na dřevěnou stoličku bez opěrátka a chvíli jen tak seděl s nezapálenym cigárem v hubě a díval se strnule na jedno místo, někam před sebe. Bylo jedno, co bylo tam, kam směřovaly jeho zraky. Podle mě tam bylo vždycky to jedno, to stejný, to něco, co mu někdy ublížilo, co ho zranilo a na co myslel vod tý doby, co se tady ocitnul a byl odsouzenej chodit po chodbách a žadonit beze slov na sesterně o svůj příděl cigár. Nikdo nic nevěděl, co to bylo. Žádná sestra vám to neřekla. Ty se vo lidi nezajímaly, pro ně byli všichni stejný, prostě jen vobjekty práce. Umejt je, ostříhat nehty, přinést jim žádlo, gramofon, utřít prdel. Zavřít rakev.

Jo.

Co taky jinýho.

Kdo se vlastně kdy zajímá o druhý.

Všichni jenom žvaněj o tom, co vidí z tý svojí perspektivy prázdnejch očí.

Dallasy a jiný zkurvený seriály. Pletky a freje. Mrdačky, co zažili. Mrdačky, co by chtěli zažít. Fuck off it all...

No ale mně bylo prostě 19 let a nechtěl sem takhle dopadnout. Chtěl sem je všechny poznat. Než se stanu jednim z nich.

Tak sem za nim šel na tu pavlač a sledovalo ho, jak tam sedí a čeká. Vždycky čekal. Asi minutu. Pak si zapálil to cigáro, co mu trčelo z huby a na chvíli se mu oči jemně přivřely. Kouř zajel dovnitř, natáhnul se do plic a dech se zastavil. Kouř se zastavil.

Podíval jsem se na hodinky.

Čas se zastavil.

Votruba se podíval jedním okem mým směrem.

Chvíli jsme se na sebe dívali. Pak vyfouknul kouř a bylo to pryč.

Čas se zase rozběhnul.

Vytáhnul jsem svoje Startky bez filtru a chtěl si taky zapálit.

Slunce se opíralo do mojí bílý uniformy, ale do jeho šedivýho, kostkovanýho saka určitě podstatně víc.

Hledal jsem sirky po kapsách.

Nenašel jsem je. Nic. Ani sirka.

Mám říct Votrubovi?

CO KDYŽ JE TO KURVA NĚJAKEJ BŮH?

Je vysokej dva metry a kdysi prej vybouchal celou zábavu i s fízlama.

A TEĎ ZASTAVIL ČAS JENOM TIM, ŽE SI DAL PÁVA.

ALE CO. Přece z něho nebudu mít strach.

Hospodin je mj pastýř, nebudu míti nedostatku. Atd. Nebudu se bát vole ani vlastní smrti. To sem si říkal jako mantru tak jsem to měl v hlavě zmixovaný, protože nikdy nevíš, nikdy nevíš, nikdy nevíš, když vidíš takovýhle věci...

A pak...

někdo uvnitř baráku spadnul z gramofonu a začal řvát o pomoc, že se mu stehnech válej hovna a tečou mu všude a pak se přidal celej pokoj, sestři, sestři, setři, von spadnul a posral se!

Prostě normální nehoda v důchoďáku, takovejch bylo plno, samý takový srandy, jenom smrt je vysvobození z tý ukrutný řachandy...

A co já...

Mám schovat cigáro a jít mu na pomoc?

Pravděpodobně je to pan Hečko, takovej vůl, bejvalej okresní tajemník, každej den čte Rudý krávo a vtipkuje, že zamlada bejval bejček jako ty Venco nebo jako ty Jirko a na gramci trůní každej den po snídani, až večeře, dokud mu neupadne prdel do hrnce a musíme mu ji pak přikurtovat obvazama zpátky, aby pčřes noc zase přirostla kurva....

Možná má záchvat? Sestři! Sestři!

Už jsem schovával cigaretu, že tam asi pudu a zachránim ho z těch hoven, když jsem zaregistroval stín, kterej mě přikryl před sluncem.

Votruba mi podává oharek svýho cigára. Nějak mi spadne do dlaně. Trochu mě spálí, než ho pořádně chytim.

Pak ho vezmu a připálim to svý cigáro.

Z baráku se ozývá:

- Holky pojďte mi pomoct s Hečkem! Posral se a poblil. Venco! Nemůžu ho zvednout! Pomož mi. To je hnus, co ste zase dělal dědku zasranej! DOPRDELE PRÁCE. Kurva.

Votruba jde dovnitř do baráku, do stínu, do piči. A zas neřek ani slovo.

Kouřim a posloucham zvuky, co se dostanou z baráku na pavlač.

DOPRDELE práce kurva.

Lidi, co čekaj na smrt v důchoďáku můžou pěkně smrdět. Některý sestry už byly převlečený, že pudou domu, vysprchovaný prdelky, který nastaví, možná, svym nabíječum, když přivezou prachy a nějakou tu šunku z Kauflandu.

Tak sou nasraný.

Všichni sou pořád zbytečně nasraný.

A upouštěj záklopky.

Všichni stejně.

Votruba.

Sestry.

Já.

Venca v posilovně.

Je léto, slunce padá k obzoru a Votruba si lehá do postele voblečenej do toho svýho károvanýho saka a Hečko už má přikurtovanou prdel a sestry si zas v klidu vypalujou zobáky v kuřárně a říkaj něco vo Dallasech a frndách z televize.

Upouštěj plyn.

Zatim žádnej fatal error.

Všechno jede nahoru a dolu, jako když v herně sestřelíte kuželky a automat je zvedne. Furt dokola. Upadneš, zvednou tě. Umejou ti prdel.

....

Vůbec nevadí, že tomu nerozumíte, prostě buďte...a výsledek se dostaví...

...

Nebo nedostaví, kdo ví...trénujte si sevřený pěsti anebo sezení na gramofonu. Von vám tu prdel někdo přikurtuje. Možná.

...