Osmdesátej level pekla

1. 10. 2010 0:19:31
Nevim, jak je to dneska, ale tehdy byl tenhle starobinec takový plesnivý hnízdo obepnutý tlustejma zdma, který pamatovaly císaře pána, nevim kterýho, ale asi hodně starýho a dávnýho. Řek bych, že asi tak pradědka toho, co na něj sraly mouchy.

Možná byly všechny starobince takový. Ale já znal jenom tenhle jeden. A ten mi stačil.

Když jsem tam byl novej, nevycházel jsem z úžasu, že ty dědci a babky okamžitě nevyskáčou z voken prvního patra a nespáchaj sebevraždu doplazením se do nejbližší vozovky, která ovšem nebyla vod voken moc daleko, protože budova byla položená vedle výpadovky na Prágl. Jenže tam prozřetelnost umístila mříže. Ostatně myslim, že většina obyvatel neměla sílu ani na to otevřít okno. Prostě jen tak seděli a nechali na sebe padat únavu, vteřiny jim padaly na hlavu jako nekonečnej déšt marnosti a smrt se blížila jako lokomotiva, co na přejezdu nezahouká.

A zatim tam jen posedávali a polehávali na postelích a čekali až jim přinesou další nechutnou šlichtu a těšili se na konec měsíce, až se dostaví ty zrmdi, co jim říkaj příbuzný, aby si vybrali svuj pravidelnej bakšiš z jejich důchodů a za to jim na umakartový stolky položej pomeranče a rozteklý banány, co po nich zbydou jen skvrny. Plíseň v orezlejch koších.

Ale o těchhle zmrdech až jindy. Dneska vesele!

Řeknu vám, bylo to vlastně dost depresivní, ale jelikož sem byl mladej, četl existencialisty a do toho chlastal, připadalo mi to snesitelný. Sem tam někdo umřel, tak jsme ho svlíkli, umyli, vycpali hubu a trenky buničinou a pak ho odvezly černý vrány. Po celym domovu bylo chvíli ticho, než do toho vpadla večeře, roznesli jsme šlichtu do zažloutlejch pokojů a zas se roztloukly hliníkový lžíce o dna talířů. Život pokračoval jako každý peklo. Nikde žádnej kříž. Žádnej spasitel. Maximálně vobraz prezidenta v jídelně. A na ten taky sraly mouchy.

Prostě takovej nižší level pekla. Nějakej osmdesátej vokruh. Mezi televizí Znova a Príma a Juchů.

No a do tohohle pekla se donesla zpráva, že papaláši z radnice chtějí udělat exkurzi, jak se žije našim seniorům.

Všichni tušili průser. Ředitelka dostala krámy, i když jí bylo asi šedesát a furt lítala kolem sester a uklízeček a všechno se muselo pucovat a já zůstával přesčas a drhnul jsem pelestě a nohy od postelí. Oblezl jsem všechny lustry a vysypal z nich mrtvý mouchy.

Připadalo mi, že je je to úplně zbytečný, že peklo se prostě nedá napulírovat jako nějaká zasraná potěmkinova vesnice, ale kdo to s nima měl vydržet. Byl jsem tam na civilce, takže jsem to bral jako službu vlasti a taky trochu jako zkoušku charakteru. Když se nezbláznim a neuteču, vydržim už v životě všechno. I ty největší svině. Chodit k volbám. Civět na oteklý tváře politiků. Sledovat křivárny šéfů. Smát se podrazákům. A tak podobně.

Nechte se protáhnout peklem, pak vám budou i dopolední vysílání veřejnoprávní televize připadat jako ráj. Zasloužený dementí ráj. Paradajs...

Pak přišel ten den a do starobince vtáhla celá ta radniční suita. Před starobince zaparkovaly naleštěný služební oktávky, vylezly z nich nohy v punčocháčích a lodičkama a taky pár nažehlenejch puků se semišovejma polobotkama. Jenom starosta se nedostavil, prý má slabý žaludek a neměl by na to. Tak přišla místostarostka a pár dalších podržtašků, kterym kuráž po ránu dodalo pár panáků nebo byli zevnitř tak vyžehlený, že po nich všechno sjelo jako nic.

Sledoval jsem to z povzdálí, kdyby nastal nějakej nepředvídanej případ a někdo se rozhodl mluvit pravdu, abych ho udusil polštářem. Tak zněly pokyny.

Ale nikdo se pravdu mluvit neodhodlal.

Sestřičky se mnou zacházejí dobře.

A nejhodnější je ten mládenec s culíkem, co je tu na vojně.

Fakt mluvili vo mě.

Asi jsem jim ty postele vypulíroval dobře.

Delegace procházela jednotlivými kruhy pekla. Nejdřív menší shromáždění v jídelně v přízemí. Tam posedávaly babky, co visely očima na televizi, která visela ze stropu, takže všichni měli brady nahoru jako v kostele, když se čumí na Krista, ale nikdo tu nebyl, aby čuměl na Krista, všichni tu byli, protože nechtěli přijít o další napínavej díl Dallasů.

Vrchní sestra stáhla zvuk a představovala Místostarostce.

- Tohle je paní Kostková, tohle paní Tomanová...a tady máme naši vypravěčku paní Bláhovou...

Místostarostka si s nima podávala ruce, suita naučeně roztahovala obličeje a ukazovala skvělou dentistickou práci. Vlastně taky vypadali jak z Dallasu. To babky zaujalo a Bláhová se rozpovídala.

- Vaří nám tu dobře. Takový velký porce, kolikrát to ani nesmim. To za mejch mladejch let nebejvalo. Brambory sme ani neměli maštěný. Knedlíky jenom tak, s cukrem, na mák nebylo. Sestřičky sou hodný, zvlášť pani vrchní, jenom syn by za mnou mohl víc jezdit, ale von žije až v Budějcích...a to je daleko...celej život sem dělala, pracovala, ale nestěžuju si...někdy je smutno, někdy veselo...žijeme...ale ta televize, ta nejde dost nahlas...my nevíme, jak se to ovládá.

- No uvidíme, co se dá zlepšit. Zeptáme se paní ředitelky.

Paní ředitelka se zatím usmívala jako klaun v cirkusu.

- No a půjdeme dál, musíme se přeci seznámit ještě s dalšími milými obyvateli.

Musel jsem uznat, že se nám místostarostka držela dobře.

Ale ještě jsme nebyli všude. Ještě jsme nebyli nikde.

Pokračovali jsme na pokoje, kde po šesti, sedmi lidech polehávali a posedávali na ustlaných postelích starý lidi s neoholenou tváří, některý se přehrabovali v šuplíkách, jako kdyby tam hledali svý ztracený mládí, ale vždycky vytáhli jenom odrbanou štětku přestiženou prší kartu a nebyl to srdcovej kluk ani eso. Některý se zas natahovali po umělohmotnym hrnku s neslazenym čajem a pak ho půl rozlili do klína a dívali se na nás omluvně, že se nechtěli polejt. A sestry už startovaly a měnily ty košile. Zavíraly šuplíky a všechny ty starý oči, který se podobaly koňskejm, se za nima otáčely jako na kolotoči, kterej nikdo nemohl zastavit.

Jenom lokomotiva. Jednou ranou.

Ale ještě jsme nebyli všude.

Ještě jsme nebyli na pokojích, kde ležela zcepenělá Máňa, ležák, kterej vzdoroval v nataženym stavu smrti už aspoň deset let.

- Ještě nikdy jsem neměla žádnou proleženinu.

Jestli ji ale odvezou do nemocnice, tak se s ní vrátí. Jestli ji odvezou do LDN, tak se s ní vrátí.

Ještě jsme nebyli na pokojích, kde pan Hečko vykřikuje.

- Dejte mi můj gramofon, kurva chci se vysrat. Proč nemám svůj gramofon.

A přitom na něm celou dobu sedí a když ho z něho sundaváme, tak křičí, že ho chce zpátky, ale nemůže na něm sedět pořád, to nejde, to by mu brzy upadla prdel do toho gramofonu. A to tak, že by už nešla přišít. Kdo by ji taky dědkovi příšíval.

Ještě jsme nebyli na pokojích, kde leží jedna babka vedle druhý a nemluví spolu, nenávidí se vzájemně, ale ani jedna nechce z toho pokoje pryč, protože to by pro ni byla prohra, vyklizení pole.

A teprve když jsme všechny tyhle pokoje prošli, a museli jsme jima projít, protože deleganti chtěli projít všemi pokoji a tak jsme nic neutajili a nakonec ani ten polštář jsem nemusel použít, protože všechny ty koňský voči byly tak rády, že se o ně přišel někdo zajímat, že slzely dojetím a podávaly třesoucí se vysušený ruce, jak z pergamenu a nakonec sem z toho byl kurva taky na měkko a těšil jsem se, až tohle kolektivní bulení přestane, ale nepřestalo, protože už i místostarostka měla slzy v očích.

Vypadala, že ji to vzalo.

Že to na ni padlo.

Že něco pochopila.

- Udělám všechno, VŠECHNO pro to, abych jejich situaci zlepšila. Prosadím nový Domov Důchodců. Lepší, vzdušnější, sladší, nebeštějští. Víc místa pro každého obyvatele. Soukromé pokoje se zvonky na sesternu, víc peněz, víc kvalifikovaného personálu, víc nekvalifikovaného personálu, nové postele, nové hrnce na sračky, nové bažanty na chcanky. Nový světový řád...

- V neposlední řadě musím uznat, že děláte, co je ve vašich silách a co se v takových podmínkách dá dělat.

Na to všichni čekali. Ředitelka prděla blahem. Obdržela pochvalu, že za stávajících podmínek dělá, co se dá. Už se viděla v novym DD s novym personálem. Všichni dostanou přidáno.

Pak místostarostka odjela i se svojí suitou ve služebních vozech. Zbylo po nich jen stopový množství nezvykle drahejch parfémů, co sem nepatřily, ale brzo byly zamordovaný molekulama obvyklejch smradů staroby a desinfekce.

Všichni si oddechli a mohli si jít v klidu vyměnit posraný spodky.

Druhej den se to řešilo u ranní kávy.

Sestra 1 zvedla cigaretu a řekla:

- Já myslim, že se nic nezmění. Přidáno rozhodně nedostanem.

Sestra 2 to odkývala a zapálila si.

- Na nic nejsou prachy.

- Na TOHLE nikdy nejsou prachy, ale aby si starosta postavil novej barák, na to JO. Nebo aby si ti nahoře nakradli.

- To máš teda pravdu. Je to pakáž.

- Jojo.

Pak obě dohromady odfukovaly kouř nahoru ke klenutýmu stropu, co byl kdysi stropem kaple, ale teď tu byla kuřárna a kafárna pro sestry.

Seděl jsem tam s nima, neřekl jsem na to nic, jenom sem odložil toho Sartra, vytáhl sem taky cigáro, odfukoval s nima.

Koukal sem na místo na zdi, kde před sto lety prej byl obrovskej Kristus, co poskytnul lidstvu naději. Než ho pak sundali.

Z kaplí se stávají kuřárny a naopak to neni nikdy.

A nic na tom nezmění nažehlený puky se semiškama, co jezdí služebníma octávkama na obhlídku nižších levelů pekla.

...

Poznámka autora - jde o delší verzi článku již uveřejněnýho na blogu Respektu.

Autor: Jiří Němčík | pátek 1.10.2010 0:19 | karma článku: 19.95 | přečteno: 1892x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Poezie a próza

Alena Bures

Recenze - Martina Boučková: Šílená babička

Rodiče si nevybereš. Ale to koneckonců ani děti. A mít mírně šílenou matku je někdy k vlastnímu zešílení, ale někdy....

28.3.2024 v 17:24 | Karma článku: 6.97 | Přečteno: 102 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 14.73 | Přečteno: 198 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.52 | Přečteno: 197 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.98 | Přečteno: 131 | Diskuse

Jana Péťová

Fluktuace každodennosti

Fluktuace každodennosti - Proměnlivost. Nepředvídatelnost. Dynamika. Rozmanitost. Odlesky radosti překvapení a lásky. Nástrahy a výzvy.

26.3.2024 v 11:08 | Karma článku: 11.10 | Přečteno: 192 | Diskuse
Počet článků 66 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1333

Jsem blogger. V roce 2015 vyšla novela Smrthaus, v roce 2020 kniha povídek a krátkých příběhů inspirovaná Facebook blogem - Přiznání taxikářů. Někdy je to humorný, někdy dojemný, ale vždycky je to lidský. Děje se toho na světě strašně moc, byla by škoda se o to nepodělit.

https://www.facebook.com/praguetaxidriver

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...