Co dělat v blázinci, když člověk nežije
Jednou v noci přivezli holku. Smažka. Byl z ní cejtit ještě heroin, ale byla pěkná. Rysy už trochu přísný z fetu, ale vrozená krása furt převažovala. Bílý zuby. Čistý nehty. Dlouhý prsty.
Lítala po chodbě sem a tam s očima široko votevřenejma a brala lidi kolem ramen, smála se a pak zas odběhla jinam. Sedla si ke mě na pelest. Ptala se mě, jak se jmenuju, co dělám, proč jsem tady, koukala se mi do očí, strašně jí to zajímalo, přikyvovala hlavou, pak mě pohladila těma dlouhejma prstama.
Dal jsem jí přečíst svoje básně. Achichouvej. Ach, proč jsi mne opustila. Kam jsi odešla. Jsme všichni sami. Bla bla bla.
Jééé to je krásný. Můžu si to nechat?
No já nevim, to je pro někoho jinýho.
Aháááá, to nevadí, ale napíšeš mi taky takovou?
Určitě. Můžu to zkusit.
Jsi takovej hodnej, citlivej kluk.
No byla zfetovaná.
Pak ze mě vytáhla dvě cigára a odebrala se kouřit na ženskej záchod.
Druhej den vyšla na chodbu a řekla : Kurva tady je to tak depresivní, co tady budu kurva dělat?
Podepsala reverz a vypadla jak namydlenej blesk.
Za ní letěly její dlouhý, černý vlasy. Suprovej zadek ve značkovejch teplákách NIKE. Bosý nohy pleskající o dlaždice. Běžela za další jehlou.
Pořád lidi přiváželi a některý sami odcházeli.
Zapomněl jsem, jak se jmenujovala. Snad Linda nebo Marianna. Nebo Kristina. Nebo Marie.
A přivezli jinou, co se jmenovala Aneta. Nebo Anetta.
Byla to štíhlá a drobná holka s proříznutou pusou. Dlouhý, štíhlý nohy, dlouhý, štíhlý paže. Černý vlasy si scukla do culíku, políbila zrcadlo a vyrazila z pokoje zničit mi den.
Nejdřív mě stáhla o cigáro, jako každá smažka. Dal jsem jí ho.
Pak se začla vyptávat, jaký drogy sem bral.
- Všechny možný. Ale kvůli nim tu nejsem.
Vypadalo to, že jí to imponuje. Asi sem byl první chlap, kterýho poznala, bral něco a nedostal ho fet.
- A kvůli čemu tedá?
Pořád to vopakovat furt dokola. Nový lidi přijížděli a pořád dokola se mě ptali, proč teda. Proč teda vlastně?
- Kvůli holce.
- Ježíš, to je romantický.
Připadalo jí to tak romantický, že mě chtěla vošukat.
Neřekla to, ale bylo to jasný.
Kvůli holce.
Zřejmě jsem byl první chlap, co bral drogy, chlastal a přitom měl v sobě dost úcty k ženám, aby z nich byl schopen zešílet.
Komu by to neimponovalo.
No třeba mě. Vlastně mě to dost sralo. Vlastně jsem tam byl protože jsem chtěl na začátku proskočit skleněnou výlohou. Protože jsem chlastal a myslel na Ni, jak mě nenávidí. Vlastně mě to dost sralo všechny ty buchary do hlavy, prokalený noci, problitý rána, poztrácenej rozum, sebeúcta v prdeli.
Byl jsem tady, protože jsem chtěl udělat čáru tak tlustou, že ji nenarýsujou v žádný kanceláři. Čáru tak tlustou, že tlustější může udělat jenom smrt.
Chtěl jsem se tu dát dokupy. Poslední, co jsem potřeboval byl další divokej vztah s číčou, co poznám pakárně. S divoženskou, co má v očích neposednej oheň, kterej zahoří a řekne mi: já tě dostanu, i kdybych u toho měla uhořet. OBA UHOŘÍME.
Měl sem strach, že má pravdu a že oba uhoříme a tak jsem uvítal, když přišla terapeutka a s důvěrně známym pohledem unavenýho koně řekla:
Tak a jde se na pracovní terapii.
A šly se okopávat podělaný záhony s podělanejma bramborama. Šlo se na zahradu olemovanou kamenou zdí s odpadlou omítkou. Vytrhávat plevelný kytky, co voní a nechávat v záhoně to, co se dá žrát. To vlastně děláme celej život. Až nám nakonec zůstane jenom to žrádlo a nakonec nám bude vonět jen to žrádlo.
Daly se u toho kouřit cíga, daly se u toho vést řeči s bramborama. Daly se u toho vést řeči, který jsme znal jenom já a měsíc. A ten spal. Dalo se u toho dobře skřípět zubama.
A Aneta za mnou přišla, stáhla mě o cígo, řekla dík a její voči mi řekly: Stejně tě vošukám. Měla na sobě krátkou sukni a z ní vykukovaly ty její dlouhý, štíhlý nohy.
Potáhla z cigarety, podívala se jestli jsou ostatní dost daleko, natáhla se ke mě a pošeptala mi do ucha.
- Dneska nemam kalhotky.
Brambory na to neřekly vůbec nic. Jenom kus od nás odpadl kus omítky.
A do toho přiváželi nový a nový lidi. A některý starý se loučili a některý starý umírali a některý nový se stali starejma a některý mrtvý myšlenky mi obživly v hlavě a zase sem viděl před sebou obraz tý svojí lásky, jak leží s roztaženejma nohama pod blbcem, co je mi podobnej a já sem si řek, víš co Aneto. Já tě teda vošukám. A budeme se milovat jako dva blázni. Lehneme, shoříme, vstaneme.
Třeba pak bude klid. Třeba pak přestane v noci přilítat na parapet ten sivej holub. Třeba pak kuny přestanou vybírat hnízda ptákum. Třeba si pak lidi přestanou ubližovat.
Navzájem se vošukáme a bude nám dobře.
Viděla mi to na vočích a řekla.
- Tak večer ve sprše.
A šly se dál okopávat brambory a jiný užitečný plodiny. Pokoušel jsem se myslet na to, jestli dělám dobře.
Ale víte co? Kdybych to kurva věděl, asi bych nebyl tady.
Hm. Jako kdyby ti venku věděli.
Do vlhký kundy a ptačích hoven. Nikdo nic neví a všichni si na to jenom hrajou. Tady v pakárně jsem si ale mohl přiznat: Nic nevim a nepotřebuju si na nic hrát.
Pojedu prostě ve vlaku a budu dělat, že je všechno v pořádku.
A večer ve sprše se mi ta vlká kunda otevřela a Aneta mě objala svejma tenkejma stehnama a já jí vzal za ten její dětskej zadek a dělali jsme oba, že je všechno v pořádku a vlastně vůbec nejsme v blázinci.
Dokud jsme nemuseli vypadnout ze sprchy.
Před sprchnou seděl Petr s Petrou a ukázali mi svoje palce. Mířily nahoru.
Sestry ani terapeutky ani doktorky se nikdy nic nedozvěděly.
Sestry ani terapeutky ani doktorky se nikdy nic nedozvědí.
...
Jiří Němčík
Mám Covid
Mám Covid. Už pár dní ležím a jedu po hvězdným tobogánu nahoru a dolu, podle toho, kam mě zrovna horečka vystřelí. Schytal jsem v loterii zrovna ten blbější průběh.
Jiří Němčík
Ukrajinský velikonoční příběh
Praha, Řepy, neděle, hodina před půlnocí. Čekám na Vasyla. Tak to stojí v aplikaci. Z baráku vyleze Vasyl, Voloďa a Sergej. Všichni mají upito.
Jiří Němčík
Když odkvetou pampelišky
Nevím kolik blázinců jsem navštívil, abych se potkal se svojí sestrou. Pamatuju si jeden na jaře. Sestra měla vlasy vypletený pampeliškama.
Jiří Němčík
Láska nepočká
To jsem se dnes před půlnocí vracel vylidněnou Prahou z poslední (fakt nádherný) zakázky a napadlo mě, co kdybych to napsal z pohledu lidí, který jsem vezl?
Jiří Němčík
O rybách a lidech
Měl jsem dětství rozdělený na dvě půlky. Jedna půlka se odehrávala ve městě, kde jsem bydlel a chodil do školy. Druhá půlka se odehrávala na vsi, kam jsem jezdil za babičkou na víkendy a trávil téměř všechny prázdniny.
Jiří Němčík
V krizi zjistíme, co je důležité
- Já už jsem to doma nemohl vydržet. - Já už to doma nemohla vydržet. Říkají, když nastoupí do taxíku.
Jiří Němčík
Češi jsou výborní epidemiologové
Češi jsou výborní epidemiologové (variace na báseň Milana Kozelky - Češi jsou výborní houbaři) .......
Jiří Němčík
Nemít prachy, vadí
Neuvěřitelný. Jel jsem dneska na letiště! Skoro jsem od nástupu Koronaviru zapomněl, jak to tam vypadá. Byli to dva mladý Ukrajinci. Jeden z nich mluvil obstojně anglicky, tak se ptám, jestli jsou si jistý tím letištěm? Prý jo.
Jiří Němčík
Nejlepší národ viděný z taxíku
Asi si říkáte, co za lidi může v týhle době jezdit taxíkem, když by všichni měli sedět doma na zadku, šít roušky a postovat na fejsbuk fotky svých kulinářských kreací?
Jiří Němčík
Předávat pochodeň
Čekám na klienta a mám ještě pět minut času, tak dlabu oběd z plastový misky. Starý pán o dvou holích se přiloudá k vozu o něco dříve, než bylo plánováno.
Jiří Němčík
Střípky o koronaviru z taxíku
Šmrncovní paní kolem padesátky v kostýmku vzadu chvíli mlčí a pak se zeptá. A vy se nebojíte koronaviru? Vozíte přece tolik lidí? Odpovídám s úsměvem. Nám mladým přece nic nehrozí Začne se smát. Vy lišáku, vy víte jak na to!
Jiří Němčík
Falafel blues z taxíku
Vezl jsem dnes klienty do Černošic a když jsme projížděli Radotínem, vzpomněl jsem si na jednoho ožralýho, smutnýho chlapíka. Vracel se z kalby v Praze domů právě do Radotína.
Jiří Němčík
Jak je to se psem v taxíku
Taxikář vyhodil nevidomou ženu z taxíku! Řvou titulky. Tak si to pojďme vyjasnit. Možná si totiž v několika následujících větách někde v článku přečtete, že šlo o řidiče tzv. „alternativní“ taxislužby.
Jiří Němčík
Píseň o zemi
Tak tohle mám fakt rád. Nestává se to často, ale když se to stane, tak si to vychutnám. Jako dnes, když dostanete v noci poslední zakázku a jedete 70 km daleko za Prahu.
Jiří Němčík
Taxi historka
Byla hluboká noc. Loučila se s milencem v prosklené vchodové chodbě novostavby na Střížkově. Milenec byl v modrým pyžamu a měl hrozně chlupatý nohy dole nazutý do crocsů. Byl o poznání starší a tělnatější.
Jiří Němčík
Krátká povídka o klukovi z Přerova
Stejská se mu po ní. Je to pár neděl, co ho nechala, ale pořád to bolí. Jsme na párty u něj doma a povídáme si.
Jiří Němčík
Ferrari
Když jsem byl malej, všechno bylo jednoduchý. Přátelství na život a na smrt vznikaly během vteřin. Ta jednoduchost a přirozenost mě do smrti nepřestane fascinovat.
Jiří Němčík
Díky babičko
Někdy vzpomínám na svou babičku, jako na určitej druh ochrannýho božstva. Ochrannýho božstva před rodiči, který (pochopitelně) byli taky mými bohy.
Jiří Němčík
Mrtvý mimina
Svou sestru jsem neviděl už dlouho. Myslím, že skoro úplně naposledy to bylo v nemocnici. Byla vytlačena z ordinace gynekologem, který se na mě ihned obrátil: Vy jste ten poručník?
Jiří Němčík
Voodoo People
Dejv zaparkoval svou otřískanou škodu 120 před rockáčem, pořádně prásknul dveřma a sám se tomu zasmál, vešel dovnitř a na osazenstvo podniku vypláznul jazyk – Nazdárek debilové! Tak co, už jste zhulený?
předchozí | 1 2 3 4 | další |
- Počet článků 66
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1333x
https://www.facebook.com/praguetaxidriver
Seznam rubrik
- Taxi stories
- Povídky z blázince
- Básně
- Povídky ze starobince
- Povídky z patologie
- Povídky ze všehomíra
- Politicky uvědomělé přebrebty
- Skoro fejetony a skoro glosy
- Osobní
- Nezařazené
- Recenze